Děti, které prošly Montessori výchovou, můžou v dospělosti narazit. Naše školství se musí proměnit, říká odbornice

Kdysi byl jakýkoli výchovný směr vybočující „z normálu“ považován za alternativní, a když se jím nějaký rodič vydal, pohlíželo se na něj skrz prsty. Dnes? Rodiče mají na výběr školky i školy s různými metodikami učení. Mezi nejvyhledávanější je Montessori. V České republice je několik stovek školek a desítky škol. Nejčastěji ve velkých městech. Většinou se jedná o soukromá zařízení a školné se pohybuje v řádech deseti tisíců.

Co je vůbec Montessori?

Zakladatelka této metody Marie Montessori shrnula její princip takto: „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“ Když dítě zažívá, že je schopné, respektované a v bezpečí, nepotřebuje později dominovat ani se podřizovat. „Roste z něj člověk, který umí žít v míru se sebou i s ostatními,“ vysvětluje psycholožka Dita Dlouhá. Výchova a vzdělávání Montessori je postaveno tak, aby dítě samo rozhodovalo o tom, co chce dělat a okolí jeho potřeby respektovalo. Učitel nebo rodič jsou v roli průvodce, nikoli autority.

Není však možné, aby dítě bylo ve škole a doma vedeno odlišným způsobem. Vyžaduje se od vás maximální spolupráce, a to rozhodně není pro každého. Připravit se musíte třeba i na to, že s vámi bude dítě debatovat. Tedy dělat přesně to, co vám bylo v dětství zakazováno. „Je to dovednost 21. století. Montessori děti se učí vyjadřovat své potřeby a pocity asertivně a s respektem. Když dítě řekne: Nechci teď obědvat, protože…, neučíme ho, aby mlčelo. Učíme ho, jak to říct tak, aby ho druhý slyšel. Jde o budování zdravých hranic a zdravé sebeúcty,“ míní psycholožka. Jste ale jako rodiče připraveni na to, že vám dítě řekne, že nechce uklízet, protože si zrovna staví puzzle nebo hraje na počítači?

Hranice musí být, i v Montessori

Odpůrci této metodiky často argumentují tím, že děti vychovávané Montessori metodou vyrůstají jako dříví v lese. Je to ale většinou vinou špatného pochopení celého konceptu. „Montessori program si často vybírají rodiče, kteří si přejí svobodu pro své děti, ale mnohdy jim sami nenastavili jasné a srozumitelné hranice. Školka je pak prvním místem, kde se s nimi děti setkávají,“ vysvětluje Dita Dlouhá. Hranice jsou pevné a jasné: dítě si volí činnosti, ale nemůže ubližovat druhým, ničit pomůcky ani rušit třídu. Svoboda existuje v rámci jasných a laskavých pravidel. A tresty? Místo nich se používají přirozené důsledky. Pokud například dítě odmítne uklízet, pomůcky zůstanou na svém místě a nebude možné pokračovat v jiné činnosti. Jak to vypadá v praxi? „Dítě je vedeno tak, aby od činnosti, kterou si zvolí, neodbíhalo, ale dokončilo ji. Dítě si samo dokáže vybrat tu činnost, o kterou má právě zájem. Ale zároveň děti vedeme k tomu, že někdy je potřeba dělat i věci, do kterých se nám zrovna nechce.“ I ve škole si dítě vybírá, zda bude počítat, dělat něco z geometrie, přírodovědy nebo dějepisu. 

Autorita ano, ale ne ze strachu

A jak Montessori děti přistupují k autoritám? Podle Dity Dlouhé se Montessori děti neučí poslouchat ze strachu, ale učí se respektovat pravidla, která dávají smysl. „V dospělosti to znamená, že mají zdravý vztah k autoritě – nejsou ani rebely bez příčiny, ani slepými následovníky. Jsou to lidé, kteří dokážou říct svůj názor a zároveň naslouchat,“ tvrdí odbornice.

Co může být náročné

Problém může nastat ve chvíli, kdy má dítě odjet na tábor s dětmi z „běžných“ škol nebo pokračovat na klasickou střední školu, kde už si předměty nevybírá, ale musí se učit to, co je dáno osnovami. Je pro ně těžké začlenit se mezi děti, které se běžně setkávají s tím, že se musí striktně řídit pokyny dospělých a danými pravidly.

Teorie Montessori programu je líbivá, ale i psycholožka Dlouhá přiznává, že na něj není česká společnost připravená, a ne každý ho dokáže správně uchopit – včetně pedagogů nebo rodičů. To může vést k nepochopení celého konceptu, což je pro dítě matoucí. Když se proto pro školu s tímto alternativním způsobem vyučování rozhodnete, nejdříve si ověřte vzdělání daných pedagogů. „Jako psycholožka navštěvuji různé školy a jestli jsem si něčím jistá, tak je to tím, že naše školství se musí proměnit. A to poměrně rychle a v mnoha směrech. A na to česká společnost není určitě připravená.“ Jednou z takových konkrétních dílčích změn, kterou v minulosti prošlapali Montessori průkopníci, bylo slovní hodnocení, které má stále své příznivce i odpůrce.

Střet s realitou

Dokud je dítě malé a snaží se „vydupat“ (někdy i doslovně) své zájmy, lze nad tím přivřít oči. Ale co v dospělosti? „Tito lidé mají důvěru v sebe a své vzdělávání vzali do svých rukou. Nejsou jeho pasivními příjemci, ale sami aktivně hledají nové příležitosti k růstu. Nebojí se změnit školu či práci, která jim nevyhovuje,“ popisuje Dita Dlouhá a na závěr přibližuje i druhou stranu mince: „Studie ukazují, že děti, které prošly Montessori vzděláváním, mají lepší sebeřízení, motivaci a odolnost vůči stresu. Nejsou závislé na vnější autoritě. Pro někoho ale nemusí být populární, že řeknou nahlas a otevřeně svůj názor.“

Pro některé dospělé tak může být střet s reálným životem, kdy není vždy možnost volby, dost náročný. Těžko říct, zda jsou schopni uspět v době, která je zvyklá na dodržování pravidel – i když s nimi třeba vnitřně nesouhlasíme.