Není nic normálnějšího než rozzlobené dítě
Dalším příkladem toho, jak může vzniknout trauma, je reakce na situaci, kdy se dítě vzteká. Většina rodičů či učitelů má sklon reagovat tak, že se ho snaží okamžitě uklidnit a vrátit do normálu. To je však podle terapeuta chyba. „Není nic normálnějšího než rozzlobené dítě,” upozorňuje. Právě potlačování autentických emocí vede podle něj k vzniku traumatu. Ilustruje na okamžiku, kdy po vás chce dítě bonbon nebo čokoládu chvilku před obědem. Vy odmítnete, dítě se začne rozčilovat, křičí a hází věcmi. Vy ho následně různými způsoby nutíte k tomu, aby se vztekat přestalo. Vyhrožujete mu například, že jestli se bude nadále vztekat, potrestáte ho tím, že odpoledne nepůjde na hřiště, nebo že mu seberete oblíbenou hračku. „To, že dítě prožívá zlost, je však zcela normální. Jde o přirozenou, zdravou emoci. Vztek nám pomáhá bránit naše vlastní hranice,” vysvětluje terapeut. „Tím, že dítě nutíte potlačit přirozené emoce, mu v podstatě říkáte – pokud vyjádříš to, jak se opravdu cítíš, nebudeš akceptován. Pokud jsi sám sebou, nejsi dost dobrý.”
Dítě se postupně naučí odpojit od svých skutečných emocí, přestává být tím, kým je. Učí se, že lásku a přijetí rodičů dostane až ve chvíli, kdy není samo sebou. Právě to je podle odborníka živnou půdou pro vznik traumatu. Další okolností, která k traumatu přispívá, je naše neschopnost odmítnout, říct někomu „ne, neudělám to.” Podle lékaře jde o další z cest, jakými potlačujeme své emoce a potřeby, abychom vyhověli druhým. To však může vést k nepříjemným fyzickým projevům, jako je bolest hlavy nebo břicha, poruchám spánku nebo k vzniku chronických onemocnění. Podle Matého totiž tělo a mysl neexistují odděleně, ale tvoří jeden celek.