Rodina a děti

Přehnaně protektivní rodiče mohou dětskou úzkost zhoršovat, upozorňuje psycholožka Kateřina Herrmannová

Kde končí zvýšená uzavřenost a bojácnost dítěte, a kde začíná úzkostná porucha? Proč u úzkostných dětí vzniká pocit osamělosti? A jak mohou pomoci rodiče?

Iva Hadj Moussa | 21. 02. 2024

Čím se vyznačuje úzkost u dětí, jak poznáme úzkostné dítě?

Je potřeba rozlišovat mezi strachem, který se vyznačuje konkrétním spouštěčem a příčinou a úzkostí, kde může být příčina nespecifikovatelná. Strach či obavy jsou přirozenou emocí, která má vývojově ochranný charakter a většinou nenarušuje kvalitu našeho života. Úzkost se oproti tomu může objevovat zdánlivě bez příčiny a postihuje široké spektrum oblastí v životě. Je také potřeba si uvědomit, že některé děti jsou přirozeně citlivější a takzvaně úzkostnější, což se může projevovat nechutí zkoušet nové věci, větší uzavřeností, opatrností v sociálním kontaktu. To ale není porucha a dítě vyžaduje „běžnou“ podporu rodiny a citlivější přístup, respekt k jeho individualitě. Pokud se ale úzkost objevuje často, intenzivně a nepřiměřeně dlouho, může se jednat o úzkostnou poruchu.

Jak se taková úzkost projevuje?

U dětí se může projevovat, stejně jako u dospělých, nepříjemnými tělesnými projevy, jako je stažená hruď, zrychlené a mělké dýchání, pocení, zrychlený tep, potíže se spánkem či zažíváním. U menších dětí plačtivostí, různými bolestmi, často bříška nebo hlavy, vyhýbáním se sociálnímu kontaktu. Objevit se mohou i změny v chování, potíže se soustředěním. Nejčastěji se tyto potíže objevují u dětí v adolescenci a dospívání. U dospívajících bývají úzkostné potíže častou příčinou sebepoškozování.

A co když se naše dítě chová tak, jak popisujete?

Pokud mají rodiče podezření na úzkostné potíže u svého dítěte, je vhodné vyhledat odbornou pomoc. Dlouhodobě neřešená úzkost dotyčného paralyzuje, významně negativně ovlivňuje jeho život, zdravotní stav, sociální vztahy a podobně. Někdy stačí psychoterapeutická pomoc, někdy je potřeba spolupracovat s pedopsychiatrem a nasazení psychofarmak.

Školní prostředí je samozřejmě také významným spouštěčem úzkostí u dětí. A to jak co se týče výkonů a výsledků, tak v oblasti vrstevnických vztahů a potřeby být součástí skupiny.

Jaké jsou vlastně nejčastější příčiny úzkosti?

Příčiny rozvoje úzkostných potíží jsou různé. Časté jsou potíže v rodině, hádky či rozchody rodičů, nedostatek podpory od rodičů, nedůvěra, nevhodná nebo chybějící komunikace či patologické vztahy. Stejně tak mohou být rizikové přílišné nároky na děti a přetěžování dětí, předčasné vystavování nadměrnému tlaku a očekávání u výkonově orientovaných rodin, kdy se snadno objevuje u dětí strach ze selhání. Školní prostředí je samozřejmě také významným spouštěčem úzkostí u dětí. A to jak co se týče výkonů a výsledků, tak v oblasti vrstevnických vztahů a potřeby být součástí skupiny. U dětí, které úzkostí trpí, často vzniká pocit osamělosti, pocit, že jsou na své potíže samy a nemají se komu svěřit. To však jejich potíže jen zhoršuje.

Jak rodiče mohou děti před nároky školního prostředí chránit?

Rodiče samozřejmě nemohou děti ochránit před nároky nebo požadavky školního prostředí. Přehnaně protektivní přístup může paradoxně úzkosti u dětí zvyšovat, neboť se děti přirozeně ve svém sociálním prostředí „neotužují“. Dobrou prevencí ale je, když se rodiče opravdu zajímají o to, jak se dětem ve škole daří, co se jim tam líbí, co je baví, s kým se kamarádí. Podporují je ve sdílení jejich zážitků, oceňují úspěchy či překonání překážek, ukazují jim, jak se vyrovnávat s těžkostmi či neúspěchy. Dítě by mělo vědět, že rodič stojí na jejich straně a pomůže, pokud je to potřeba. Ale zároveň je potřeba jim předávat kompetence přiměřeně jejich vývoji a důvěru, že ono samo je schopné již mnohé zvládnout. Známky nejsou všechno a tlak na dokonalé výkony děti stresuje. Děti by měly být vedeny k tomu, aby měly samy motivaci učit se nové věci a poznávat. Je přirozené, že se zájmy dětí specifikují a některé předměty je baví a jdou jim více, jiné méně. A je přirozené, že jsou období v jejich vývoji, kdy zájem o učení není na prvním místě. Dítě ve školním prostředí nezískává jen znalosti z učiva, ale učí se i mnohým jiným dovednostem a získává cenné zkušenosti do života, například jak si najít a udržet kamarády, jak si získat pozici v kolektivu, jak se prosadit, jak vycházet s autoritami, učí se dodržovat pravidla, mít pravidelný režim, plnit úkoly a podobně.

Je dobré být v kontaktu s učiteli?

Rozhodně. Je dobré, když jsou rodiče v kontaktu s učiteli dítěte a pokud je například informují o důležitých změnách v životě dítěte. Učitel může být ve škole pro dítě podpůrnou osobou a rodiče by se neměli bát řešit s ním situace, u kterých dítě potřebuje pomoc. Pokud je na škole školní psycholog a rodiče mají pocit, že by dítě ve školním prostředí potřebovalo zvýšenou podporu, je dobré se na něho obrátit.

Pokud se jedná o šikanu, vždy je třeba dítěti s touto situací pomoct. Je to závažná věc, na kterou dítě samo nestačí a potřebuje pomoc a podporu od dospělých.

Jak se zachovat v případě šikany?

Pokud se jedná o šikanu, vždy je třeba dítěti s touto situací pomoct. Je to závažná věc, na kterou dítě samo nestačí a potřebuje pomoc a podporu od dospělých. Školy mají na tyto situace vypracované plány a měly by s ní umět zacházet. Je proto potřeba vždy spolupracovat s třídním učitelem dítěte a následně i například s vedením školy, metodikem prevence, výchovným poradcem a podobně.

Zdroj článku: Mgr. Kateřina Herrmanová vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, absolvovala také bakalářské studium arteterapie na Pedagogické fakultě Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích. Psychoterapeutický výcvik absolvovala v Institutu rodinné terapie, pracovala v Krizovém centru pro děti a rodinu, v pedagogicko-psychologické poradně a jako školní psycholog. Má za sebou kurz krizové intervence, výcvik v telefonické krizové intervenci a další.