Jak vypadá váš klasický den?
Dokončila jsem knížku, na které jsem pracovala více než dva roky. Můj den vypadal v poslední době poměrně jednotvárně, a to i vinou pandemie, protože jsem nemohla nikam jezdit a odpadly veškeré besedy. Takže ráno po klasické ranní rutině, cvičení a snídani jsem si sedla k počítači, u kterého jsem seděla až do oběda. Pak jsem se k němu vrátila okolo druhé až třetí hodiny a zase jsem u něj byla až do večera. Potom jsem se snažila něco přečíst a trávit čas s rodinou. Je fakt, že tento režim mám vlastně stále. Když jsem dopsala knížku Listopád, tak jsem začala dokončovat druhou dětskou knížku. Jakmile ji dokončím, tak musím dodělat závěrečné práce na rukopisu románu.
Mluvíte o nové knize. Kdo ji četl jako první?
Jako vždy – má mladší dcera a zároveň s ní moje švagrová. Když jsem jim knížku posílala, tak jsem samozřejmě byla napjatá, protože šlo o první čtenáře a říkala jsem si, jestli jim příběh bude dávat smysl. Tyhle obavy mám vždycky. Pak mi ale řekly, že se jim knížka zdála dobrá a dokonce dojemná. Teprve potom jsem knížku poslala panu Balaštíkovi do redakce nakladatelství Host. Byla jsem ráda, že práce uplynulých dvou let nebyla zbytečná.
Zatím jste děj nové knížky nikde nezmiňovala. Naznačíte, o čem Listopád je?
Já jsem o ní dříve nechtěla vyprávět, protože jsem si nebyla jistá, zda ji dotáhnu do konce. Knížka Listopád je trošku jiná než předchozí knihy. Moje knihy vždycky vycházely ze skutečných událostí, nová knížka se ale odehrává v alternativní přítomnosti. Je o tom, co by se stalo, kdyby v roce 1989 události nedopadly tak, jak dopadly. Co by se stalo, kdyby se komunisté udrželi u moci. Vycházela jsem z toho, že by museli přitvrdit, museli by utáhnout otěže. Režim by byl ještě více totalitní, byly by ještě více omezeny občanské svobody a lidé, kteří se zapojili do demonstrací a akcí proti režimu, by byli pronásledování. Možná by dopadli mnohem hůře než po roce 1968.
Objeví se v knize ženské hrdinky?
Vymyslela jsem příběh zase dvou žen. Jedna z nich je Marie – blízcí jí říkají Maja -, která se v roce 1989 zapojila do protestů. Následně byla zatčena, odsouzena k dlouhému trestu, přišla o rodinu a to jediné, co ji udržovalo při životě, bylo, že se jednou ke své rodině vrátí. A druhý příběh je příběh dívenky, která vyrůstá v ústavu - „ozdravovně“, kde jsou vychovávány děti, které nemají rodiče. Je to vlastně dětský domov, ale dětský domov, který vychovává novou generaci lidí, kteří se mají stát oporou nové společnosti, oporou socialismu. Vychovávají je v tom, že myšlenka socialismu je správná a oni jsou určeni, aby ji budovali. Když se tato dívenka dostane z ústavu do společnosti, tak se její ideologie náhle setká se skutečností. Tato konfrontace se skutečností je jednou z klíčových událostí knížky Listopád.
Vypadá to, že knížka Listopád bude jiná než předešlé knihy. Proč jste se rozhodla pro změnu?
Hlavním podnětem byl pocit, že lidé jsou nevděční vůči tomu, kde žijeme. Neuvědomují si, že i když všechno není v pořádku a není všechno dokonalé, tak pořád máme zachováno to základní, a tím je možnost volby. Pořád je v každé situaci do velké míry na nás, jak se rozhodneme. To by nebylo možné, kdyby byl u nás totalitní režim zachován. Možnost volby a svobody by nebyla. Já jsem totalitní režim zažila, tak si toho, co teď máme, velice vážím. Samozřejmě chápu, že všichni lidé nemůžou změnit svou situaci, a to obzvláště teď během pandemie. Já jsem ale knížku začala psát v době, kdy jsme o pandemii neměli ani tušení. Slyšela jsem stížnosti a nářky lidí, že dříve měli jistoty, které dnes nemají. To byl ten bod, od kterého jsem se odpíchla. Říkala jsem si, že bych měla připomenout, že to tak růžové nebylo.
Chybělo vám, že se u knížky Listopád nemůžete tolik opřít o historii?
U psaní této knížky jsem zase musela přečíst spoustu knih o revolučním roce 1989 a o totalitních režimech, abych nasála atmosféru a připomněla si, jak to všechno bylo. To, o čem píšu, se možná u nás neodehrává, ale opět je to něco, co se ve státech s totalitními režimy děje. Do jisté míry jsem se ale musela opřít o svou fantazii a nemohla jsem se tolik spolehnout na rešerše, což by také důvod, proč jsem o knížce nechtěla tolik mluvit. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem se vydala správnou cestou.