Miluje Vánoce, jiřičky hnízdící na jejím domě a tréninky ve StarDance nevynechala ani jednou. Za jejím optimismem ale stojí i těžká rozhodnutí. Zpěvačka a herečka Marta Jandová (52) mluví otevřeně o nemoci, která jí vzala maminku, o preventivních operacích, dceři Marušce i o tom, co pro ni znamená ženství.
V prvních přenosech StarDance jsem si všimla vašich tetování. Mají pro vás nějaký zvláštní význam, nebo se vám ty motivy prostě jen líbily?
Tetování na noze už mám dlouho, možná třicet let. Tenkrát se ještě vybíralo z katalogů, tak jsem si zvolila motiv inspirovaný aztéckým kalendářem. Všechna další už mají osobní význam. Třeba jedno z tetování na ruce mi nakreslila moje dcera Maruška, když jí nebyly ani tři roky. Je to pes, i když všichni hádají, jestli to není kočka nebo myš. (smích) Na zádech mám zase tetování, které jsme si nechaly udělat s dalšími dvěma kamarádkami, takže každé má svůj příběh.
Prý máte vytetovanou také jiřičku…
Tu mám pod žebry, kousek pod srdcem. Jiřičky totiž máme u nás na domě a jsou pro mě takovým dobrým znamením. Symbolem toho, že všechno bude dobré.
Vím, že jste nabídku zúčastnit se soutěže dostala několikrát. Proč jste se rozhodla přijmout ji až letos?
Člověk nějak vycítí, kdy je ten správný čas. Když mi volali poprvé, byla Maruška ještě malinká. A když máte malé dítě, manžela, který je pracovně hodně vytížený, a nemáte babičku, která by vám mohla pomoct, tak se do něčeho tak časově náročného úplně nehrnete. Pak jsem si zase zlomila nohu, jindy jsem byla na turné – zkrátka to nevycházelo. Ale když mi zavolali letos v lednu, najednou jsem věděla, že do toho chci jít.
Jsme podobně staré a říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Jaké je to, začít v padesáti s něčím úplně novým, navíc tak náročným, jako je tanec?
Je to těžké, ale když už se do něčeho pustím, snažím se to dělat pořádně. Za celou dobu jsem třeba nezrušila jediný trénink. Samozřejmě vidím ty mladší soutěžící, o kolik snadnější je pro ně pamatovat si kroky a jak se celkově učí mnohem rychleji. Hodně mě pobavil můj tchán, který se byl podívat na přenos a pak mi řekl, že by se v soutěži měl zohledňovat věk. Protože pro padesátiletého člověka je to zkrátka náročnější. Třeba Tom Sean Pšenička je o tolik mladší než já! Říkala jsem mu, že když se narodil, já už byla rozvedená. (smích)
A jaký jste typ žáka? Platí na vás cukr, nebo bič?
Já potřebuju cukr, cukr a cukr! Čím jsem starší, tím hůř se mi přijímá kritika. Hrozně ráda se učím, když mě někdo motivuje a podporuje. Už prostě vím, jaký způsob učení mi vyhovuje. Potřebuju povzbudit, slyšet, co se mi povedlo, a pak pilovat detaily. Třeba po prvním přenosu mi Martin řekl, že to byla naše nejlepší cha-cha, jakou jsme kdy zatancovali. A to je pro mě strašně důležité.
Vaše maminka byla tanečnice. Nenapadlo vás někdy na parketu, co by vám poradila, kdyby tam mohla být s vámi?
Musím se přiznat, že vůbec. Já jsem na to vlastně úplně zapomněla. Až při generálce se mě Marek Eben zeptal, jestli máme v rodině nějaké taneční nadání, a já si najednou uvědomila, že moje maminka přece byla tanečnice. Sama jsem jako malá chodila na balet, ale že by mi to nějak zvlášť šlo, to se říct nedá. Když se o mamince potom mluvilo i během živého přenosu, najednou mi došlo, že by na mě asi byla pyšná.
Celý rozhovor s Martou Jandovou si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Marianne, který seženete na stáncích až do 16. prosince.
Foto: Marianne
Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.
Článek vyšel pod původním titulkem „Marta Jandová: Hledám světlo na konci tunelu“ v časopise Marianne 12/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Marta Dřímal Ondráčková o své omlazující metodě: I u žen v sedmdesáti letech uvidíte rozdíl