Igor Orozovič, přemýšlivý dandy
Rozhovor s Igorem (35) mi záviděla polovina redakce. Při pohledu na fotky je vám asi jasné, proč. Igor Orozovič často hraje hezouny, klaďase, jak říká. Většina režisérů ho svlékne minimálně do půl těla, my jsme se ho ale rozhodli obnažit spíše duševně.
Prý máte moc rád nákupy ve vetešnictví. Co byl váš poslední úlovek?
Zrovna dneska mi David Matásek psal, že má pro mě desky. Ty šelakové do gramofonu na kliku. Žádná elpíčka, asfalt.
Takže máte starý gramofon a točíte klikou?
Mám čtyři. Ano, je tam péro, to se natáhne a hraje to. Vydrží tak jednu stranu. Naše představa ze starých filmů, jak dají do gramofonu desku a začnou se milovat, je hrozně vtipná. Protože na jedné straně desky byla jen jedna písnička. Takže jim to po třech minutách dojelo a začalo to dělat zzzzzz. A měli ticho. Pokud si neodskočili, neotočili desku, nezatočili klikou a pak nepokračovali.
A jaká je vaše vůbec nejlepší kořist?
Tak na to už se mě někdo ptal, něco jsem řekl a pak jsem to přepsal.
To vaše přepisování rozhovorů, tím jste bohužel trochu pověstný. Jsem zvědavá, co se mi vrátí po autorizaci. Alespoň že to řeknete předem.
Já vím, v tom je to se mnou těžký. Ale abych se vrátil k otázce, nejlepší úlovek byl asi diář za deset korun. To bylo v éře, kdy jsem kupoval všechno, bez nějakého většího rozmyslu. Teď už si zakazuju kupovat kraviny, chci, aby se to moje kramářství někam posouvalo. Ale kdysi se mi líbily takové ty diářky, z roku 1920, 1930, 1945. Byly tam různé reklamky, to mě bavilo. A pak jsem koukal, že je v jednom z nich něco napsáno. Byl to milostný deníček. Vtipné bylo, že ta láska trvala přesně rok, jako ten diář. Začínalo to prvním dopisem a na konci se to rozplizlo do smutku.
Vy mi trochu připomínáte hlavního hrdinu slavného románu Naruby. Byl to dandy a výraznou část knihy zabírají pasáže, ve kterých si zařizuje byt, aby v něm vše dokonale ladilo.
Že bych si šel koupit židli, aby se mi hodila k lustru, to ne. Věci se spíš vrství tak, jak je přináší čas. Nemám žádný designový záběr. Mám třeba i skřínku od popelnic, ještě z Ostravy. Chci věci používat, dokud to jde. Ale pozor, mám spoustu krásných věcí a je u mě útulno. I když mám vázu ze 70. let, která je fakt hnusná, tu jsem taky našel na popelnicích. Zastavil jsem kvůli ní taxík – přece ji chudáka nevyhodí!
To chápu, taky moc ráda zachraňuju věci. Když zmiňujete Ostravu, tam jste léta působil v divadle. Přitom pocházíte z Prahy. Neprotestovala rodina, že jste daleko „na oblasti“?
Já to bral tak, že se od rodiny konečně trhnu. Protože během studií jsem bydlel doma a byla to dobrá příležitost, jak se osamostatnit. Navíc babička pocházela z Horní Suché a máme tam spoustu příbuzných. Mamka má moc ráda ten region, a o to raději za mnou jezdila na představení. A viděli jsme se tak akorát. (smích)
Pak vás z Ostravy přetáhli do Národního. Hrál jste Švandu dudáka, který měl celkem výraznou kampaň, a najednou o vás mluvila celá Praha.
To jsem rád, že to říkáte. Ten plakát je myslím výjimečnej. Spousta lidí Dudáka neviděla, ale všichni vědí, že jsem ho hrál. Byly tam dudy, ale zároveň tam byl i ten rocker. Bylo v něm něco drásavýho.
Tak hlavně tam bylo něco sexy.
Asi byl sexy. Je tam ten kontrast. Člověk si u Dudáka automaticky představuje pohádku a tohle bylo lákavý. Ale nemyslím, že bych v tom představení byl tak dobrej. Samozřejmě jsem si nejdřív říkal, supr, no, žádnej Hamlet. Je to nehratelná, nevděčná role ňoumy. Ale nakonec jsem tu inscenaci F. A. Pitínského miloval a měla úspěch, byla tam spousta zajímavých expresivních míst, diváci chodili a já na základě té role získal spoustu práce. K tomu jsou fajn hlavní role. Ale paradoxně si mě dost lidí pamatuje jako...
...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PROSINCOVÉ MARIANNE.
