Psychedelika můžou otevřít cestu z deprese i traumatu. Nejsou ale lékem na všechno a pro každého, říká psycholožka

Psycholožka a psychoterapeutka Rita Kočárová se podílela se na výzkumných projektech v Národním ústavu duševního zdraví a absolvovala odborné stáže v zahraničí. Je spoluautorkou odborných publikací a textů zaměřených na psychedelickou terapii, etiku práce se změněnými stavy vědomí a integraci těchto zkušeností. V současnosti se věnuje také terapiím a vzdělávání terapeutů, lékařů a dalších profesionálů, kteří chtějí v tomto rychle se rozvíjejícím oboru pracovat odpovědně a na základě dostupné evidence.

Co vás osobně přivedlo k výzkumu psychedelik – byl to spíš akademický zájem, nebo vlastní zkušenost?

Ani nevím, zda to dokážu dohledat či oddělit. Kam dohlédnu, byl to zejména zájem o vědomí a fascinace bytím člověka v tomto světě. Myslíme si, kolik toho víme, a zároveň samotná podstata nám zůstává záhadou. Odtud vzešel můj zájem o různé způsoby práce s vědomím a experimentování s hranicemi lidské zkušenosti. Psychedelika jako nástroj známý lidstvu po tisíciletí s potenciálem měnit právě vědomou zkušenost byla přirozenou součástí tohoto zájmu. Vlastní zkušenost tak pro mě nebyla impulzem ve smyslu „zážitku, který všechno změnil“, spíš dalším nástrojem porozumění – a postupně i pomoci sama sobě i druhým lidem.

Jaké největší mýty o psychedelikách dnes ve společnosti kolují?

Jeden z nejrozšířenějších mýtů je ten, že psychedelika jsou buď zázračný lék na všechno, nebo naopak nebezpečná droga. Obě tyto polohy jsou zjednodušující a nepřesné. Ve skutečnosti nejde tolik o samotnou látku, ale o kontext – kdo ji užívá, v jakém stavu, s jakým záměrem, a hlavně s jakou podporou. Další častý stereotyp je, že psychedelická zkušenost sama o sobě automaticky vede k osobnímu růstu nebo „probuzení“. Bez vhodného kontextu včetně integrace může být taková zkušenost spíše matoucí nebo destabilizující. Smysluplná změna se většinou odehrává až v tom, co člověk dokáže se zkušeností udělat v běžném životě.

Často také slyšíme, že psychedelika jsou vlastně taková rychle působící antidepresiva...

Takový popis podle mě dobře nereflektuje skutečnost. Klasická psychedelika působí jiným způsobem. I když mají rychlý nástup účinku, celá cesta ke zlepšení nemusí být vůbec rychlá ani přímočará. Mechanismus účinku například psilocybinu je založen často na intenzivní a leckdy náročné zkušenosti. Během nebo brzo po zkušenosti se můžete cítit výrazně lépe, může to však také vyžadovat mnoho práce – emoční, či praktických změn v životě. Ne každý je na to připraven.

Jaké jsou nejpřesvědčivější důkazy, že psychedelika mohou pomáhat při léčbě závislostí, depresí nebo traumat?

Nejpřesvědčivější výsledky z klinických studií, kde jsou psychedelika podávána v kombinaci s nějakou formou psychologické podpory, dnes už máme. U psilocybinu v léčbě deprese a úzkostí pojících se s život ohrožujícím onemocněním. Slibný směr nabízí i terapie závislostí. V oblasti traumatu se nejčastěji mluví o MDMA-asistované psychoterapii, která u části pacientů vede k výraznému zmírnění symptomů posttraumatické stresové poruchy. Důležité je, že nejde o jednorázové „podání látky“, ale o celý proces zahrnující přípravu, doprovod a integraci. Právě to často rozhodne o tom, zda zkušenost povede ke zlepšení a promítne se do skutečných změn v životě.

Existují lidé, kteří by se měli psychedelikům raději vyhnout?

Ano, psychedelika určitě nejsou vhodná pro každého. Největší opatrnost je na místě u lidí s osobní nebo rodinnou anamnézou psychotických onemocnění, jako je schizofrenie. To je dnes považováno za jednu z absolutních kontraindikací. Riziková může být také akutní psychická krize, silná nestabilita nebo absence bezpečné podpory. Opatrnost je důležitá i u lidí s některými tělesnými onemocněními jako například kardiovaskulárními problémy, nebo při užívání určitých léků – například vybraných antidepresiv či stabilizátorů nálady, které mohou ovlivnit průběh nebo bezpečnost zkušenosti. Proto je vždy nezbytný screening, ideálně psychiatrický, somatický i psychologický. 

Jak by měla ideálně vypadat terapeutická psychedelická seance?

Psychedelická terapie je poměrně komplexní proces, domnívám se, že i celý nový samostatný obor, který se teprve začíná formovat. Právě proto se momentálně s kolegy hodně věnujeme právě specializovaným školením a výcvikům pro lékaře, terapeuty a další personál. Pokud by to šlo popsat v několika větách, byla by tato vzdělávání spíš zbytečná.

Zjednodušeně jde o tři klíčové fáze. Příprava, kde se vytváří bezpečný vztah, pracuje se s očekáváními a riziky, zahrnuje i edukaci o tom, co se bude dít, domlouvání na případných intervencích. Samotné sezení, které probíhá v klidném, příjemném a strukturovaném prostředí za asistence vyškolených odborníků. A pak integrace – tedy následná práce se zkušeností, její ukotvení do každodenního života a reálných změn. Další velkou oblast představuje skupinová terapie.

Mění psychedelické zážitky dlouhodobě osobnost člověka, nebo jde spíš o dočasný vhled? 

Vnímám to tak, že psychedelická zkušenost častěji přináší prožitek nebo perspektivu, která může otevřít prostor ke změně. Výzkumy naznačují, že u části lidí může dojít k trvalejším změnám v oblastech jako otevřenost nebo vztah k sobě a druhým, také ke změně hodnotových orientací, ale určitě nejde o automatický efekt. Otázkou také je, zda se člověk mění, nebo spíše stává tím, kým je. Domnívám se, že při dobré péči spíš to druhé.

Nehrozí v případě psychedelik závislost?

Klasická fyzická závislost na psychedelikách - zejména tedy těch klasických jako jsou psilocybin, LSD nebo ayahuasca - se neprokazuje. Tyto látky obvykle nevedou k nutkavému užívání ani k abstinenčním příznakům. To ale neznamená, že jsou zcela bez rizika. U některých lidí se může objevit psychická tendence opakovat zážitky nebo utíkat k nim místo řešení problémů v běžném životě.

Je vlastní psychedelická zkušenost v práci psycholožky výhodou?

Může být výhodou, pokud je dobře zpracovaná a reflektovaná. Pomáhá porozumět intenzitě těchto stavů, jazyku, kterým o nich lidé mluví, i tomu, jak zranitelní a citliví mohou být. Zároveň ale sama o sobě nikoho nekvalifikuje k práci s druhými. Zátěží se může stát ve chvíli, kdy by člověk začal vlastní zkušenost zaměňovat za univerzální pravdu nebo ji nevědomě vnášel do práce s klienty. Proto považuji za důležitou průběžnou sebereflexi, supervizi a jasné oddělení osobní roviny od profesionální role.

Jak to v současnosti u nás vypadá s legalizací psychedelik?

Léčba pomocí psychedelik je u nás v některých případech legální. Ketamin, ačkoliv se jedná spíše o atypické psychedelikum, tedy s jiným mechanismem účinku než klasická psychedelika, je již i v Česku užíván řadu let. Od letošního roku pak vešel v platnost zákon o léčebném psilocybinu, který umožňuje jeho využívání v rámci psychedeliky asistované psychoterapie. Nyní se kolem toho postupně nastavují všechny nezbytné regulace, včetně komunikace s pojišťovnami, nastavování standardů péče nebo dostupnosti v lékárnách. Klíčové je jasně vymezit, v jakém kontextu a za jakých podmínek mohou být tyto látky používány, kdo za léčbu nese odpovědnost a jaké vzdělání a kompetence musí mít celý tým – nejen lékař, ale i terapeuti a další podpůrný, psychosociální a zdravotnický personál.

Zdroj: Autorský rozhovor s psycholožkou Dr. Ritou Kočárovou, www.ritakocarova.com