Své dítě sice miluju, ale radši bych se matkou nikdy nestala. Přiznání, které společnost neodpouští

Je to přiznání, které společnost trestá nejen mlčením, ale taky odsouzením a nálepkou „jsou to monstra“. Přesto se dnes tato otevřená přiznání ozývají čím dál častěji. A zaznívaly mnohem dřív, například z úst slavné herečky Brigitte Bardot.

Mateřství jako norma, ne volba

V mnoha kulturách je mateřství stále chápáno jako přirozený a nevyhnutelný krok v životě ženy. Otázka „chceš děti?“ se často ani nepokládá, automaticky se předpokládá, že odpověď zní ano. Pokud žena váhá, okolí ji uklidňuje, že si zvykne, že se city dostaví, že vlastní dítě je „něco úplně jiného“. Tlak přichází z rodiny, společnosti, médií i politiky.

Výsledkem je, že některé ženy vstupují do mateřství spíš ze strachu, že by později litovaly bezdětnosti, než z vnitřního přesvědčení, že dítě skutečně chtějí. Právě tady vzniká prostor pro rozpor mezi očekáváním a realitou. Ženy, které se v roli matek nenajdou, často mlčí. Ne proto, že by byly výjimkou, ale proto, že se o tom dá jen málokdy mluvit bez odsouzení.

Slavná žena, která matkou nikdy nechtěla být

Jednou z prvních veřejně známých žen, které tento rozpor pojmenovaly naplno, byla Brigitte Bardot. Filmová ikona 50. a 60. let minulého století, obdivovaná po celém světě, se ve svých pamětech Initiales B.B. bez obalu přiznala, že mateřství nikdy nebylo její touhou. Těhotenství vnímala jako zásah do vlastního těla i identity a otevřeně psala o tom, že se necítila schopná dát dítěti stabilitu, kterou potřebovalo.

Těhotenství popsala jako období úzkosti, strachu a odporu k roli, do které byla vtlačena. Po narození syna Nicolase se s jeho otcem rozvedla a péče o dítě připadla převážně jemu. Její otevřenost byla v době vydání knihy vnímaná jako skandální, za svá slova byla kritizovaná a veřejně odsuzovaná. 

Lítost neznamená nemilovat dítě

Jedním z nejčastějších omylů společnosti je představa, že matka, která lituje mateřství, automaticky vykazuje chlad, nezájem nebo dokonce krutost vůči dítěti. Socioložka Orna Donath, která se dlouhodobě věnuje tomuto tématu, opakovaně zdůrazňuje, že zdrojem jejich lítosti není dítě samo, ale role mateřství. A také pocit, že tahle lítost prostě nezapadá do ideálu "dobré matky".

Ženy, s nimiž socioložka vedla rozhovory, mluví o ztrátě autonomie, identity, času i psychické rovnováhy – ne o absenci lásky. Mnohé z nich fungují navenek jako „dobré matky“, které se starají, obětují se, plní očekávání. Uvnitř ale cítí, že život, který žijí, není jejich. Tento vnitřní konflikt bývá o to bolestivější, že společnost nepřipouští jeho existenci.

Téma, které existuje a je opomíjené

Že nejde jen o pár „divných výjimek“, které by se měly zavřít do blázince, ale o skutečný fenomén, se rozhodl ověřit polský psycholog Konrad Piotrowski. A podíval se na to vědecky. V roce 2023 se pustil do výzkumu, kterému se akademický svět dlouho elegantně vyhýbal: Rodičovské lítosti. Přestože je rodičovství často prezentované jako životní meta, o jeho stinných stránkách se ve výzkumech mluvilo překvapivě málo. Jako by platilo, že když je něco „smyslem života“, nemůže to přece nikoho mrzet.

Jeho výzkum ale ukazuje jiný obrázek. V rozvinutých zemích může rozhodnutí mít děti litovat zhruba 5 až 14 procent matek. Když Piotrowski vyzval tyto rodiče, aby se mu ozvali, nestačil se divit, během několika dní ho kontaktovaly desítky lidí. Ne proto, že by chtěli senzaci, ale protože měli silnou potřebu konečně říct nahlas něco, co se běžně říkat nesmí.

Když se přiznání trestá

Ženy, které se o tom, co cítí, rozhodnou mluvit otevřeně, často narážejí na nepochopení. Některé jsou považované za psychicky labilní, jiné za nebezpečné. Jakmile žena řekne, že by si přála, aby se matkou nikdy nestala, spouští se alarmy. Některé ženy přijdou o přátele, jiné o podporu rodiny. Jedna z matek popisuje, že když se svěřila kamarádce, následovala „intervence“ – telefonáty rodičům, obavy z hospitalizace, strach, že je „nezpůsobilá“. Přestože opakovala, že nikomu neubližuje a ubližovat nechce. Výsledek? Mlčení. Opatrnost. Přetvářka. Proto se mnohé ženy raději naučí říkat, že jsou „jen unavené“, nebo že mají „těžké období“.

Prostor, kde je dovoleno říct pravdu

Internet se stal jedním z mála míst, kde mohou tyhle mámy mluvit otevřeně. Anonymní skupiny a diskusní fóra poskytují úlevu i pocit solidarity. Nejde o hledání omluv ani o odmítání dětí, ale o snahu pojmenovat realitu, která byla dlouho neviditelná. Jejich výpovědi ukazují, že lítost nad mateřstvím není osobní selhání jednotlivce, ale symptom společnosti, která ženám příliš často říká, kým by měly být a co by měly dělat. Přitom bychom se měli ptát: Proč je stále tak těžké říct, že mateřství není univerzální sen?