Václav Vydra: Být připravený na všechno a nečekat nic
Václav Vydra (59) je velký sympaťák. Na rozhovor přišel do klubu vinohradského divadla oblečený trochu jako kovboj. Samo sebou ne v klobouku, špičatých botách a s kolty a lasem za pasem. Byl, jak to říct, trochu ve farmářském. Aby ne, když bydlí se svými velkými láskami, manželkou Janou Bouškovou a koňmi na Slapech. Upřímně se rozpovídal o všech svých milovaných. Máte-li chuť a čas, ochutnejte. Celý rozhovor najdete v březnové Marianne.
Vypadá to, že jste docela urputný člověk. Vaše žena vás odmítla a vy jste vydržel čekat, až změní názor.
Zamiloval jsem se do ní na přelomu druhého a třetího ročníku konzervatoře. Miloval jsem ji platonicky a snažil se to dát najevo. Jenže jsem byl o rok a půl mladší a to je v sedmnácti propastný rozdíl. Každý den jsem jel z Vinohrad na Smíchov, abych jí dal za okno kytky.
Jak dlouho jste to dělal?
Půl roku. Myslel jsem si, že je dávám za Janino okno, jenže jsem je pokládal za okno jejího tatínka. Přišla na to a velice čestně a na rovinu, ona tak totiž jedná, mi řekla, že mě má ráda jako kamaráda, ale že z toho nic víc nebude, ať se na ni nezlobím. Byli jsme kamarádi deset let.
A pak?
Jana ovdověla. Snažil jsem se jí pomáhat. Jednou na Štědrý den jsem k ní odešel a už u ní zůstal a rozvedl se. Od té doby jsme spolu. Už dvaatřicet let.
To není samozřejmost v téhle branži. A vlastně nejen v ní, stačí nahlídnout do rozvodových statistik.
Je to dané dobou. Koupíte si pračku, auto, cokoli a výrobce už nejspíš počítá, že se hned po záruce rozbije. My jsme měli doma věci třeba třicet let, pořád fungovaly, auto bylo skoro na celý život. Měli jsme k věcem vztah. Nebyla tendence pořád hledat něco jiného. Lidé žili s tím, co měli a nechtěli to měnit.
Vypadáte s ženou pořád velmi spokojeně. Do telefonu ji oslovujete moc hezky, miláčku.
Možná to bude banální, co teď řeknu, ale ve vztahu je důležitých několik věcí. Lidi by se měli mít rádi a být naladění na podobné vlnové délce. Nezbytná je tolerance, důvěra a trpělivost. Jeden nesmí očekávat, že toho druhého změní a nesmí se o to snažit. Musí chtít, tolerovat a ctít, co druhý člověk je. Ale to jsou mé osobní zkušenosti a pocity, nelze na každý vztah napasovat jeden mustr. Kdo by sepsal návod, dostal by nejspíš Nobelovu cenu. Ale ono to nejde. To je jako bychom chtěli najít Boha. To taky nejde.
Proč by ne?
Vlastně jde, ale každý najde toho svého. Nemůžeme najít jednoho společného pro všechny, ale můžeme se naučit tolerovat druhé. Do těchto debat ale není dobré zabrousit, jsou neplodné a k ničemu se v nich nedospěje. Jen pořád nechápu, proč se kvůli tomu lidé pořád tak nenávidí a bojují.
V březnové Marianne se Václav Vydra rozpovídal více: o koních, o herectví i o své mamince.
