„Já to nebyl!“ Typická věta, kterou má v repertoáru víceméně každé dítě. Do jaké míry lhaní u svých potomků krotit, nakolik mu věnovat pozornost a o čem všem vypovídá? Odborníci tvrdí, že lež nemusí znamenat nic špatného. Lhát umí už malá miminka a podle psychologů je to vlastně dobrá zpráva.
Když dítě poprvé něco zapře, nebo se tváří, že čokoláda kolem pusinky se tam dostala tak nějak sama, není třeba panikařit, že se z vašeho dítěte stává chronický lhář. Podle nejnovějších zjištění mohou určité formy „klamání“ znamenat, že jde o projev zdravého vývoje mozku, sociální inteligence i schopnosti chápat svět kolem sebe.
Studie publikovaná v odborném časopise Cognitive Development měla k dispozici odpovědi bezmála tisíce rodičů dětí do čtyř let a vyhodnotila, kdy a jak se může začít projevovat první forma lhaní, dokonce až manipulace. Spadá sem i typický nucený pláč, který dítě spustí, když si něco vynucuje, schovávání například sladkostí či čehokoli zakázaného za záda nebo předstírání, že prosba či pokyn nejsou slyšet. Studie uvádí, že tyto principy chápou děti nejčastěji od osmnácti měsíců, ale projevily se dokonce i u osmiměsíčních miminek. Zejména tedy onen vynucovaný pláč.
Lež: známka inteligence
Psychologové upozorňují, že lhaní vlastně souvisí s poměrně pokročilými mentálními procesy. Dítě totiž musí pochopit, že ostatní přemýšlí po svém, vnímají jiné souvislosti, mají jistá očekávání a hodnoty a že je možné s tím vším určitým způsobem pracovat. Jedná se o tzv. „theory of mind“, tedy schopnost uvědomit si, že druzí lidé nevědí a nevnímají automaticky totéž co my. A právě první lži bývají jedním z důkazů, že se tato schopnost začíná rozvíjet. Dítě při lhaní musí chápat, co se stalo, vyhodnotit, co ví druhý jedinec a musí umět vytvořit vlastní verzi „reality“. A to si žádá na dětský mozekpoměrně složitou myšlenkovou operaci. Také proto jsou malí „lháři“ velmi kreativní vypravěči.
Když zjistíte, že vám malé dítě lže, nemusí jít o nic zásadního, nejde o katastrofu vypovídající o morálním prohřešku. Rané „lhaní“ je totiž většinou znak přirozeného testování hranic a reakcí okolí. Děti zkoušejí, co funguje, jak dokládají i slova neuropsycholožky Sanam Hafeez: „Jde o známku rozvoje sociální inteligence. Dítě začíná chápat, že druzí lidé nemusí vědět totéž co ono. Sleduje reakce, učí se sociálním pravidlům a hledají cesty, jak získat pozornost nebo se vyhnout nepříjemnostem.“ Přehnané pranýřování za neškodnou lež může podle psychologů dítě naučit spíš skrývání pravdy než skutečné upřímnosti.
Doporučujeme
reklama
Co si z toho odnést?
Nejde o to dětské lhaní ignorovat, nebo ho normalizovat, ale spíš pochopit kroky, které k němu vedou, a poté reagovat adekvátně. Psychologové varují, že rodiče z pohledu dospělého mohou běžné dětské chování interpretovat zbytečně přísně. Vztah mezi dětským „lhaním“ a sociálním porozuměním ovlivňuje i rodičovská láska a pochopení. Děti, které vyrůstají v bezpečném a emočně otevřeném prostředí, rozvíjejí sociální dovednosti jinak než jejich vrstevníci vyrůstající v příliš semknutých hranicích a konvencích. Je tedy dobré si uvědomit, že první dětské lži nejsou známkou špatného charakteru, ale začátkem něčeho mnohem důležitějšího – schopnosti chápat ostatní lidi. A právě to je dovednost, na které stojí empatie, vztahy, humor, ironie i mezilidská komunikace vůbec. Větička „To jsem nebyl já“ tedy opravdu nemusí znamenat selhání ve výchově, ale důkaz toho, že se u vaší ratolesti rodí tolik podstatná sociální inteligence.
