Herečka Eva Hudečková: Jsem vděčná za každý rok přibývajícího stáří, vypadat dobře považuji za povinnost

Máte za sebou řadu výrazných rolí – třeba v seriálu Sanitka, který před nějakou dobou opět vysílala televize, nebo ve filmu Jak utopit dr. Mráčka. V roce 1984 jste se ale rozhodla s herectvím skončit. Co vás k tomu vedlo?

Byl to dlouhý proces, přirovnala bych ho k hlubokému vztahu, který procházel všemi fázemi od bezhlavé zamilovanosti, poznávání a nadšení až k váhání, pochybnostem a nakonec k rozčarování, vlivem pro mě nepřijatelných okolností. Definitivní rozchod jsem bolestně prožívala, jako když někoho ještě milujete, ale už s ním nemůžete být.

Nikdy jste svého radikálního rozhodnutí nelitovala?

Ne. Přiznávám, že mi občas chyběly některé z půvabů herecké branže – skvělí lidé, atmosféra ateliérů, vůně divadla, smích i slzy publika nebo postavy her, v nichž jsem hrála. Přes všechny ztráty jsem ale zbohatla. Ta léta považuji za přínos. Herectví nebylo jen hříčkou osudu, ale stalo se důležitým mezníkem v mém životě, přestupní stanicí, odkud jsem pokračovala dál. Všechno, co jsem prožila a čemu jsem se naučila, bylo inspirací pro moji scenáristickou a literární činnost.

Prý jste se opakovaně stala terčem pozornosti tehdejších pohlavárů. Jak to probíhalo?

Doba normalizace, v níž se odehrávala moje herecká kariéra, byla politickým diktátem. Svobodomyslnou tvorbu a volnomyšlenkářství držela pod krkem, manipulovala, nařizovala, ponižovala, odsuzovala, trestala ty, kteří se jí nelíbili, a naopak vyzdvihovala své prominenty. Herecká profese měla sice lesk slávy a popularity, ale byla pod stranickým dohledem, soudruzi měli rozhodovací právo nakládat s kariérami herců podle toho, jak se jim zalíbili, či ne. Kladli si podmínky a někteří volili nevybíravé metody. Já jsem byla považována za „neposlušnou a nezařazenou“. Milovala jsem svou profesi, ale neudělala bych kvůli ní cokoli. Odmítala jsem přijímat direktivy, které jsem považovala za nedůstojné a stupidní.

Jak moc pro vás bylo v práci důležité téma osobní svobody a nezávislosti?

Šlo o zásadní věc. Odmalička jsem měla v krvi touhu po volnosti a samostatnosti, učila jsem se zodpovědnosti, doma jsem byla vedená k velké sebekontrole svých myšlenek i skutků. A když jsem se cítila omezovaná, hledala jsem prostor k rozletu, nevzdala jsem to, přestože jsem narážela na odpor. S odřenými křídly jsem objevovala svůj vysněný ráj, plný poezie, krásy, spravedlnosti a vtěleného dobra. Vsázela jsem na ně, protože bez nich byl svět ponurým místem.

Vypadat dobře považuji za povinnost, protože naše vizáž prozrazuje, jak sami se sebou zacházíme.

Ve filmovém světě se často mluvilo o vašem exotickém vzhledu. Kde se vzal?

Kdybych tak věděla, jaký boží záměr nebo náhoda mi vybrala maminku a tatínka, přivedla mě na svět s mými dispozicemi, jaká konstelace hvězd určila mé bytí… Myslím, že člověk je především duší a ta pochází bůhvíodkud. Vážně netuším, ze kterých vesmírných končin pocházím.

Byla jste obsazovaná především do rolí potvor. Nebylo vám to líto?

Pokud byly zajímavě napsané, blahořečila jsem za ně. Uvítala jsem, když mi role dala možnost zvednout publiku mandle. Vyslat vzkaz, jaký člověk nemá být, nesmí být. Zlo mě odpuzovalo natolik, že jsem tíhla k přemíře dobra.

• Eva Hudečková se narodila roku 1949 v Praze. Ještě jako studentka střední školy se objevila ve filmech Zločin v dívčí škole a Malé letní blues. Vystudovala Hereckou fakultu AMU (pozdější DAMU) a nastoupila do Divadla Jiřího Wolkera, kde působila jen krátce, od počátku 70. let byla na volné noze. V polovině 80. let rezignovala na hereckou kariéru, v roce 1985 se před kamerou objevila naposledy v roli lékařky ve filmu Skalpel, prosím. Od té doby je její doménou spisovatelská činnost (napsala několik knih a scénářů, úspěch sklidil například její debut Bezhlavá kobyla) a spolupráce na hudebních projektech s manželem, houslistou Václavem Hudečkem.
  

Mohlo by se vám líbit

Móda podle Sáry Milfajtové: Bez čeho nikdy nevyjde z domu a co si teď nutně potřebuje koupit

Snažila jste se v těchto postavách hledat i něco pozitivního? Třeba proč jsou takové, jaké jsou?

Herec má omezené možnosti. „Hrajte to tak, jak je to napsaný!“ říkal hudební skladatel Luboš Fišer muzikantům, aby se drželi not. A herec se zase musí držet textu. Postavu vymodeluje autor, vetkne jí punc pravděpodobnosti. On dává zlu možnost se obhájit, případně obdaří postavu vlastnostmi a okolnostmi, jež ji rehabilitují. Pokud to ve scénáři není napsané černé na bílém, má herec smůlu.

Byla jste vždy pověstná svou krásou. Co pro vás znamená a jak se vypořádáváte se stárnutím?

Osud mým blízkým vymezil krátký život, opustili mě v mladém věku. Jsem vděčná za každý rok přibývajícího stáří, snažím se obstát v konfrontaci s jeho výzvami i neduhy. Vypadat dobře považuji za povinnost, protože naše vizáž do značné míry prozrazuje, jak sami se sebou zacházíme. Chci být v dobré kondici po boku svému milovanému muži, bytostem, s nimiž je hezké žít, spolupracovat a prospívat světu. Přiznám se, že teprve teď, ve „zralém věku“, se učím šetřit síly a čas. Práce a povinností spíš přibývá, než aby ubývaly, a únava dokáže ublížit mnohem víc než zub času. A co se týče různých „kosmetických vylepšeníček“ – párkrát jsem navštívila jeden ústav za účelem využití jisté neinvazivní metody. Byli tam výborní lékaři, ale na mě ani nejlepší terapie nezabrala. Můj organismus i moje kůže si dělají, co chtějí. Když si uvědomím, jak je tělo geniální, nechávám to na něm. Pečuji o svou duši. Ta nepotřebuje botox ani lifting, jen dobré živiny. Lásku, naději, radost, mír.

Jak vzpomínáte na dětství? Pocházíte z Prahy, ale hodně času jste trávila u babičky na jihu Čech…

Vzpomínám s láskou a vděkem hlavně na maminku a babičku. Stále nenalézám dostatek slov uznání, i když jsem jim věnovala svou první knihu Bezhlavá kobyla. Narodila jsem se do 50. let, moji blízcí prožívali muka politických restrikcí, a přesto, nezlomení nenávistí ani křivdou, mě vedli spásnými cestičkami mezi pohromami k dobrému, nepromarněnému životu. Vracím se k nim i ve své chystané knize vzpomínek, jsem s nimi každý den, od páté hodiny ranní až do oběda. To je čas vyhrazený mému psaní. Pak se věnuji svému muži a našim hudebním aktivitám, autogramiádám a besedám, vyjíždíme na cesty.

Po ukončení herecké dráhy jste začala psát. Jak jste v sobě objevila tento talent?

Od dětství jsem byla velká čtenářka. Okouzlila mě poezie, beletrie, historie, dějiny lidského rodu a jeho schopnost vytvářet navzdory všudypřítomnému zlu laskavý a bezpečný svět. Schopnost lásky a tvorby jsou největší dary, jaké dal Bůh člověku. Ale musí je chtít rozvíjet. Jeden z největších sochařů a malířů všech dob, Michelangelo Buonarroti, napsal, že v každém kameni se skrývá socha. Každý z nás je balvanem, máme v sobě uloženo něco jedinečného, úchvatného, co můžeme stvořit. Ale musíme na sobě, my neotesanci, zapracovat.

Některé vaše knihy byly zdramatizovány rozhlasem i televizí. Jak hledáte témata svých knih?

Přicházejí za mnou sama. Vynořují se z mlhovin mého vědomí, jsou spojena s mými zážitky, zkušenostmi, štěstím i smůlou, zisky i ztrátami, euforiemi i traumaty. Přijímám, co mi nabízejí k sepsání. Zvažuji, které z nich mě nejsilněji osloví, co považuji za důležité sdělit čtenáři.

Mohlo by se vám líbit

Veronika Khek Kubařová: Manžel mě zažil ve stavech, kdy jsem byla hotová fúrie. Vím, že spolu zvládneme všechno

Vaším mužem je houslista Václav Hudeček. Prý šlo o lásku na první pohled…

Bylo to tak napsané ve scénáři. My jsme si nevystačili jen s prvním pohledem. Počáteční okouzlení sice bylo fascinující, ale poznávání jedinečnosti, objevování záhad a pokladů v povaze toho druhého, prověřování sil a pevnosti pout na těžkých úsecích společné cesty, to teprve stálo za to.

Vzpomenete si ještě na vaše první setkání?

To nelze zapomenout. Byli jsme přistiženi přímo in flagranti: nasnímala nás kamera ve filmu Sedm pater pro 1000 přání scenáristy Jiřího Melíška a režiséra Zdeňka Podskalského. Splnilo se nám to jediné přání, na které jsme pomýšleli, ale vydalo i za zbylých 999.

Příští rok oslavíte zlatou svatbu. Jak hodnotíte pět desítek společně prožitých let?

Podobá se to zázraku, ale že jsme to zvládli, bych nepřičítala pouze zásahu vyšší moci. Oba na tom neseme svůj podíl. Život nás naučil, že hodnoty lidství nespočívají v sobeckém osobním zájmu ani v hmotných statcích nebo zářivých kariérách, ale především v šancích, jež darujeme druhému člověku. Z lásky.

Brali jste se po půl roce od seznámení. Nikdy jste si neřekla, že to bylo unáhlené?

To mě ani nenapadlo. Spíš mě mrzelo, že jsme měli možnost potkat se několikrát už dřív, ale našemu setkání vždycky něco zabránilo. Osud nám to vynahradil, spojil i naše profese, úmysly, zájmy a touhy a proměnil je ve společné úsilí na poli hudebních aktivit. Naše životy se prolnuly v trvalou vzájemnou harmonii.

Vaše manželství zůstalo bezdětné. Bývá to velmi citlivé téma, zeptám se tedy aspoň tak, zda to byla vaše volba, nebo vám „nebylo dáno“.

Nebyla to naše volba. Podvolili jsme se vůli boží. Přijali jsme ji za svou a byla nám dopřána spousta dětí: třicet pět let v cyklu Svátky hudby Václava Hudečka a na Luhačovické akademii vytváříme příznivé podmínky pro důstojný nástup nadaných houslistů na profesionální pódia. Jsou úžasní. Stávají se vítězi mezinárodních soutěží, dělají české hudbě a naší zemi ve světě čest. Naše „luhačovické děti“ nám přirostly k srdci a my jim. Prostředí krásné hudby je životodárné.

Co považujete za nejdůležitější, aby vztah dvou lidí vydržel?

Opravdovým ternem je potkat správný protějšek, schopný spoluvytvářet synergii dvou jedinečných bytostí, jež se navzájem doplňují. Být spojeni vzájemnou důvěrou, obětavostí, přejícností, být jeden druhému zdrojem lásky. Nejničivějším elementem je samolibost a sobectví. Rozdělí dvojice na osamělé jedince, již se odcizí i sami sobě.

Foto: Archiv Evy Hudečkové

Přestože byste si se svým mužem mohli užívat zaslouženého důchodu a nedělat vůbec nic, stále se podílíte na řadě projektů. Které to jsou?

Je to nepřetržitá organizace „hudebních svátků“ za účasti nejlepších absolventů Luhačovické akademie a renomovaných umělců všech oborů, symfonických orchestrů, komorních a pěveckých souborů. Vystupují na našich festivalech, na desítkách koncertů a dobročinných akcí, jež v průběhu roku pořádáme. Podle mého projektu vznikl cyklus Má vlast pro televizi NOE, která natočila přes šedesát unikátních koncertů.

Jak se udržujete při síle a kde čerpáte inspiraci pro pracovní projekty i pro všední den?

Ke štěstí mi stačí harmonie, jež mě spojuje s mým mužem a s lidmi, s nimiž přispíváme ke krásnému kulturnímu obrazu našeho národa. Věřím v jeho potenciál, v to, že nastane čas míru, laskavosti srdce a zdravého rozumu a naše země se stane tím nejlepším místem k žití.

• Tip na čtení: Veselice je zatím poslední knihou Evy Hudečkové (chystá však i novou knihu vzpomínek). Odehrává se na pomezí magie a reality, ve znejisťujícím prostředí temných pomezních hor. Místo s pradávnou a velkolepou historií, z níž přetrvaly prožitky minulých křivd, se stává jevištěm příběhu, který odkrývá hluboká tajemství lidské duše vystavené napospas šílené hře na život a na smrt. Ilustrovala Lucie Seifertová.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.

Článek vyšel pod původním titulkem „Eva Hudečková: Potkat správný protějšek je terno“ v časopise Marianne 04/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.