Exkluzivní rozhovor s bratrem dívky zmizelé před 25 lety v Albánii: Až s vlastními dětmi mi došlo, co naši prožívali

„Když se na cestu chystali, řekla mi Lenka, jestli nechci jet s nimi,” vzpomíná Petr Tuček, Lenčin o dva roky mladší bratr. Nabídku odmítl, protože měl na prázdniny jiné plány. „Slíbil jsem ale, že to našim neřeknu, aby neměli strach,“ říká. Rodiče žili v domnění, že trojice jede do Rumunska do hor, kde už párkrát byli. Místo toho se ale vydali do Prokletije, pohoří přezdívaného Albánské Alpy, rozkládajícího se poblíž hranic s Kosovem a Černou Horou. 

Úřady nepomohly 

Když se studenti přestali ozývat, nahlásili rodiče v půlce září jejich zmizení. Policie zdrceným rodinám řekla, že musí počkat, než vyprší vízum, které studentům platilo do konce září. Jediné, co se přes ministerstva zahraničí dozvěděli, bylo, že albánské hranice trojice překročila 7. srpna na přechodu Božaj. Petr Tuček vzpomíná, že se ze strany úřadů nepodnikla žádná záchranná akce: „Všechno se odbývalo od stolu.“  A tak začaly rodiny shánět informace přes mezinárodní organizace, církev, politiky, zkrátka všude, kde se dalo. „Cítili jsme se bezmocní,“ přiznává Petr Tuček. 

Na vlastní pěst 

Záchrannou akci na vlastní pěst zorganizovali rodiče bratrů a Lenky a angažovali se i jejich spolužáci z pražského gymnázia. Lenčin bratr chtěl jet také, ale rodiče ho z pochopitelných důvodů nepustili. Sedmého října překročili dobrovolníci vybavení satelitním telefonem a terénními vozy albánské hranice, kde dostali ozbrojený doprovod. V Albánii se nepodařilo zjistit nic konkrétního, poslední stopy vedly do jedné z vesnic, odkud je ale místní rychle vyprovodili. „Jsem si jistý, že v té vesnici věděli, co se stalo, ale z nikoho bychom nedostali jedinou informaci. Kdo by něco řekl, skončil by hodně špatně,“ sdělil v jednom z rozhovorů strýc bratrů a vedoucí mise a dodal, že policisté, kteří výpravu doprovázeli, říkali, že se tam všude pěstuje konopí, jsou tam sklady kradených zbraní a vede tudy trasa obchodu s bílým masem mezi Albánií a Kosovem… 

V exkluzivním rozhovoru pro Marianne. cz na dávné události a především na svou sestru Lenku zavzpomínal její bratr Petr Tuček. Co by jí rád řekl? Kdy mu nejvíc chybí a jaké další rány osudu ho potkaly...

Jaká je vaše teorie? Co si myslíte, že se stalo? 

Moje teorie je asi do značné míry ovlivněná tím, co zjistil při svém pátrání a psaní knih zabývajících se celou situací Josef Urban (spisovatel podnikl rozsáhlé pátrání přímo v oblasti, pozn. red.). Jeho knížky na toto téma, Návrat do Valbone a Stíny Valbone, jsem nečetl, dám tomu ještě pár let. Ale z toho, co mi říkal, jsem si vytvořil názor. Nejdřív jsem si myslel, že mohlo jít o obchod s bílým masem, ale teď se přikláním k tomu, že šlo o loupežnou vraždu. Pepovi Urbanovi se podařilo dopátrat recidivistu, o kterém si myslí, že studenty okradl a zabil. Přikláním se k tomu samému. 

Ptáte se někdy, proč se to všechno stalo a jestli se to vůbec muselo stát? 

Často. Kolikrát se o tom bavím se svými dětmi, takže otázky takového typu vyvěrají na povrch. Ale odpovědi se už nedozvíme. Proč tam jeli? Rádi poznávali divoké země, dvakrát do roka do nějaké takové jeli. Když mi Lenka říkala své plány, vlastně jsem tomu v těch dvaceti ani nepřikládal nějaký větší význam. Teď mě kolikrát zamrzí, že jsem ji tehdy víc nevnímal. Třeba bych jí to rozmluvil. I když… Za prvé už byli rozhodnutí a za druhé se o tom, že by byla Albánie tak riskantní, nemluvilo. Nebo jsem si to v tom věku tolik neuvědomoval.  

Myslím, že to je naprosto pochopitelné… 

Upřímně, vlastně jsem i zapomněl, kam přesně jedou. Turecko, Rumunsko, Albánie, bylo to pro mě všechno podobné. Když jsme Lenku začali hledat, tak jsem si vůbec nemohl vzpomenout, kam mi řekla, že jedou. Když mi to sdělovala, přijal jsem to jako takovou povšechnou informaci. Politická situace těch zemí šla tehdy mimo mě. Navíc, jak jsem říkal, pořád někam jezdili. Napadlo mě, jasně, jeďte a zase se vraťte... 

Máte někomu něco za zlé? Třeba v tom, jak probíhalo následné pátrání. 

V celé kauze je řada nejasností. Nelíbilo se mi, jak naše vláda prakticky nic nepodnikla a ani záchranná akce Pavelkových nedostala žádnou podporu. Vše se financovalo ze sbírek a soukromých zdrojů. Když se na to dívám zpětně, přišlo mi, jako by jim albánská vláda a možná i mafie házely klacky pod nohy. Možná kdyby byla větší intervence, nebo tlak naší vlády, nemuselo to tak být. Obě rodiny psaly na ministerstvo zahraničí, Havlovi, Dienstbierovi, pokaždé se jim dostalo odpovědi typu: „Ano, řešíme to, děláme pro to maximum, budeme vás informovat,“ ale nedělo se nic. Dva roky po zmizení Lenky doručila britská policie českým orgánům její pas s tím, že ho zabavili u zadržené osoby, která se jím prokazovala. 

Dostavilo se po tolika letech smíření? Dokázal jste situaci přijmout? 

Musel jsem, jinak bych se zbláznil. Po pár letech jsem přestal čekat, že se Lenka vrátí. Mamka čekala pořád, hodně jí to trápilo, ničilo a bylo těžké ji přivést na jiné, lepší myšlenky. Mně to bylo strašně líto, hodně jsem si pobrečel, ale říkal jsem si: „Člověk musí jít dál.“ Ovšem, ačkoli jsem si myslel, že jsem se s tím smířil, pořád jsem ve skrytu duše věřil, že se vrátí. Než se to  začalo díky Pepovi Urbanovi víc rozklíčovávat, živil jsem naději, že ji třeba odvezli do nevěstince a že se jí podaří uprchnout. Hodně dlouho jsem měl sny, že přijde domů. I když jsem si vnitřně říkal: „Nečekej.“ Srdce úplně „neočuráš“. Emoce se zklidnily až postupem času. 

Co vám pomohlo se s tím vyrovnat?  

Ani nevím.  Nechtěl jsem o tom tehdy moc mluvit, někomu se svěřovat. S pár kamarády jsme o tom mluvili, ale nemusel vyhledat odbornou pomoc jako mamka. Hodně nám morálně pomáhala naše veliká rodina – sourozenci obou rodičů. Pravdou ale je, že jsem musel rychle dospět, protože jsem musel víc fungovat doma. Řešila se spousta věcí. Například exekuce za nezaplacené zdravotní pojištění za Lenku. Nenastoupila na vysokou školu a tím pádem přestala být státním pojištěncem. A oficiálně byla živá, respektive nebyla prohlášena za mrtvou. Takové věci se děly. Rychle mě to celé hodilo z bezstarostného studentského života do světa dospělých.  Začal jsem víc přemýšlet o životě, o smrti... 

Pro rodiče to musela být neskutečně těžká rána. Jak celou situaci snášeli oni? 

Blbě. Naši měli s Lenkou skvělý vztah, byli podle mě nejlepší rodiče. Mamka pořád věřila, že se Lenka vrátí. Hodně jí pomáhala rodina, víra, chodila do kostela, byla obklopena úžasnými lidmi, hodně o všem mluvila. Taťka se o tom naopak bavit moc nechtěl, uzavřel se do sebe. Jak se říká, že krize partnery blíží, našim se to nestalo. Každý to řešil po svém. Taťka navíc čím dál častěji sahal po skleničce alkoholu. 

Aby zapomněl. 

Ano. 

Po tragédii, která vaši rodinu potkala, se staly ještě dvě. Tatínek měl vážnou nehodu, po níž ochrnul a s maminkou jste se o něj starali. Potkala vás ještě další rána, vaše maminka se utopila... Myslíte, že tyto události byly důsledkem toho, co se stalo sestře? 

U taťky si myslím, že to k tomu hodně přispělo. Lenka mu hodně chyběla. Začal mít větší problémy s alkoholem a v jednom z alkoholových opojení se mu stal úraz, který ho ve finále stál život. U mamky šlo podle mě o další z nešťastných náhod. Jela jako zdravotnice do Itálie na tábor s potápěči, šla si ráno zaplavat do moře a asi podcenila proudy. Pochybuju, že by si sáhla na život. Navíc by mě tady určitě nenechala. A hlavně byla velká bojovnice, bojovala by, věřila by do konce světa. 

Utrpěl jste dost velké rány a pořád stojíte nohama na zemi. To chce pořádnou vůli. Co vám pomohlo se nesložit? 

Nejvíc mi pomohla rodina, manželka, která mi byla velkou oporou a stála při mně, a pak hlavně děti. S jejich příchodem na svět se mnohé rozplynulo. Nakoply mě do života. Zároveň jsem až ve chvíli, kdy se narodily, nejvíc pochopil, co prožívali moji rodiče. Došlo mi, co jsem nechápal u mamky, že neustále čeká, že se ségra vrátí. Že neuměla si říct: „Už se nevrátí.“ Jakmile se člověku narodí děti, vnímá svět úplně jinak. A taky si nedovede představit, že by děti odešly. Natož takhle. Choval bych se úplně stejně. Říkával jsem jí: „Netrap se, nečekej, je to zbytečné. Jenom se tím užíráš.“ Až s vlastními dětmi mi došlo, že to bylo zbytečné.   

Jaká vlastně byla Lenka? 

Nejlepší človíček. Všichni ji měli strašně rádi. Pro mě byla také nejlepší kámoš. Chodili jsme spolu na pivo, na bowling, pokecat, zaběhat si. Řešil jsem s ní holky, chodil jsem k ní pro rady. Byla velmi dobrosrdečná, usměvavá, chytrá, veselá, šikovná.  

Napadá vás někdy, jaká by byla teď? Co by dělala? 

V souvislosti s dětmi hodně. Říkám si: „To je škoda, že děcka nemají takovou tetu.“ Ségra by měla aspoň čtyři děti, byli bychom větší rodina. Moje děti by měly další bratrance, sestřenice. Chybí mi a v této souvislosti mi to dochází nejvíc. 

Je něco, co byste jí chtěl říct? 

Že i za těch pár let, co tady byla, udělala tolik lidí šťastnými, to se spoustě lidem nepovede za celý život. Takže bych jí chtěl říct: „Díky.“ 

Jakou máte na Lenku nejhezčí vzpomínku? 

Těch je hodně. Jezdil jsme spolu na tábory, vidím ji, jak sedí u táboráku, hraje na kytaru, zpívá. To dělala ráda. Nebo mám před očima, jak jsme na tom pivku, na bowlingu, sedíme v pokojíčku, kecáme, trávíme spolu čas… Vidím i její červené tváře. Ty má moje dcera po ní. Také tu její paličatost. (směje se) 

Letos je to pětadvacet let, co Lenka zmizela. Jakou vzpomínku by jí lidé mohli věnovat? 

Kdo ji znal, nemůže na ni vzpomínat jinak než v dobrém, ona byla takový anděl. Ale jestli můžu, spíš bych rád upozornil, aby lidé byli opatrnější ve svých rozhodnutích. Sice to neovlivním, ale rád bych na to upozornil, dá se tak lecčemu předejít…