Přejít k hlavnímu obsahu
Téma Marianne

Česko budoucnosti

Budoucnost už není tím, čím bývala, tvrdil básník Paul Valéry. Jaká je ta, co nás čeká? Kam kráčíme? Na to jsme se ptali biologa a filozofa Stanislava Komárka, expertky na pracovní trhy Pavlíny Kalousové a odborníka na vztahy Martina Zikmunda.

Ivona Šouralová | 9. 12. 2016
Foto: Zuzana Vejšická
 
Algoritmus na pohlazení
Žijeme v době, kdy jsou pohádkové vynálezy skutečnost. Kouzelné zrcadlo, ve kterém vidíte kohokoli na světě, je dnes dokonce ještě důmyslnější, můžeme s ním i mluvit, sedmimílové boty si v ničem nezadají s jumbo jetem a on-line život začíná být zábavnější než ten reálný. Čeká naši společnost přechod do paralelní digitální reality? Nad tím se zamyslel biolog a filozof Stanislav Komárek (58).
 
Muži v ulitách
Obecně vzato si muži vytvořili digitální svět jako plž ulitu, do které si zalézají a nic je nemůže vyhnat. Protože digitální svět je cosi jako svět splněných mužských přání a snů, je mnohem lákavější, než co můžeme v reálu ve světě potkat. Je to jako v přírodě. Samičku většiny ptáků lze ošálit tím, že vedle jejího hnízda dáte zvětšenou napodobeninu jejích vajec. Ona pak ta svoje vejce nechá zachladnout a několik měsíců se věnuje nadvejci, než se úplně vyčerpá a dojde jí, že to byl marný počin. My se chováme podobně. 
Zároveň je zvláštní, že sociální sítě fungují na módu komunikace, který byl původně ženský. Jsou nehierarchické – Macháčková potkala Novákovou před konzumem a řekla jí nějakou dechberoucí novinku, Nováková pak narazila na hřbitově na Horákovou a poslala to dál, do večera to celé městečko po ženské linii vědělo. Purkmistr to ale zjistil až od purkmistrové, která mu řekla: „Ty hlupáku, ty to nevíš, vědí to všichni!“ Sociální sítě fungují stejně, vlastně jde o informační systém malých městeček. 
 
Průměrná individualita
Jednou z oblíbených pověr dnešní doby je, že jsme všichni individuality. Prohlédněte si ale všechny ty facebookové profily, jsou zoufalým způsobem stejné. Mě jako biologa to nepřekvapí, savci jednoho druhu jsou si také všichni velmi podobní. Kdybych byl správný hrdina naší doby, tak bych si oběd, který jsem jedl před naším rozhovorem, vyfotil a dal na Facebook. Jenže to, co je roztomilé u tříletého dítěte, se u třicetiletého dítěte stává děsivým. Já, já, já, já… 
 
Už když jsem byl před sedmi lety v Japonsku, tak spolu milenecké páry často komunikovaly pouze po síti, viděly se maximálně jednou do roka, i intimní život byl po síti. Dnes nejde o nic zvláštního, dost se to rozšířilo. Lidé budou možná brzy fungovat jen ve svých vlastních simulačních boxech, ten reálný druhý jim bude na překážku. Přijde okamžik, kdy bude hlavní náplní sociálních pracovníků mazlit se s klienty, protože běžných mezilidských kontaktů nebudou mocni. Školený sociální pracovník se ale přemůže a v rámci profesní etiky frustrovaného pana Vaňouse pohladí.
 
Popeláři s vysokou
Je hezké, že je dnes vysokoškolské vzdělání dostupné každému, ale problém je v tom, že co mají všichni, jako by neměl nikdo. Z dnešních maturantů jde sedmdesát procent na vysoké školy a ti, kdo by prodávali květák nebo vysypávali popelnice, se musejí dovážet z jiných zemí, v naší společnosti to nikdo dělat nechce. 
Navíc jedním z největších problémů současné evropské společnosti je, že se přestáváme množit. Vlastně je nutné společnost doplňovat přistěhovalci, na které se ale pak zlobíme, že nesdílejí naše hodnoty. Ale proč by proboha měli? Aby nakonec dopadli stejně jako my? Outsourcovali jsme všechno, ocel za nás dělají v Číně, mobily se montují na Jávě a vlastně jsme outsourcovali i ty děti – montují je za nás v Nigérii nebo Etiopii.
 
Názory dalších odborníků Pavlíny Kalousové a Martina Zikmunda najdete v lednové Marianne.