Přejít k hlavnímu obsahu
Téma Marianne

Klára píše... o Rusalce

Jsem psavá osoba. Budu pro vás psát o tom, co se do Marianne nevešlo.Tentokrát o Rusalce. Té operní pochopitelně. Žádnou opravdovou jsem zatím na vlastní oči neviděla. Asi je to škoda.

Klára Mandausová | 17. 01. 2015

Viděla jsem ji v Národním divadle. Líbila se mi. Mé babičce ne. Babička Rusalku miluje. Chodila na ni na konci třicátých a v první polovině čtyřicátých let pořád dokola. Do Národního divadla. Do stejného, kde jsme byli včera my. Když skončilo představení, řekla mi, „zpívali krásně, to se musí uznat, ale jinak...“ a zakroutila hlavou.

Jsem zvyklá, že je dnes všechno jinak. I v divadle. Zvláštní, minimalistické, domyšlené, na efekt, alegorické, zkrátka jiné, než bychom čekali. Naučila jsem se to mít ráda, takže jsem ani nad Rusalkou nehnula brvou. Přestože měla Rusalka černé vlasy a černá kněžna bílé. Přestože Rusalka oblékla bílou pánskou košili a čarodějnice šaty jako od Donny Karan. Přestože se po scéně pohybovali téměř nazí tanečníci a prince ona černá bílá kněžná před našima očima málem znásilnila, přestože se u dlouhého stolu, který byl jednou z mála rekvizit, líbali dva muži, žena s dvěma muži a pak tak nějak všichni dohromady. A přestože bylo skoro všechno bílé nebo černé jako ta kněžna a Rusalka, snad jen vodníka nechali do zelena a vodní ženy do béž. Vůbec mi to všechno nepřipadalo divné. Babičce ano. Povídala, „v té „mojí“ Rusalce byla tráva a rákoví, v lese, kde stromy, na zámku zámecký nábytek, všichni měli krásné šaty a Rusalka dlouhé světlé vlasy. Pohádka. Rusalka je přeci pohádka.“

Zastesklo se mi. Taky si na ně totiž pamatuju. Na princezny s dlouhými vlasy a blýskavými korunkami, na louky, kde kvetly kytky, na prince s pérem za kloboukem, na romantická gesta. Na svět bez jinotajů, kde dobro bylo krásné a zlo zrůdné. Na svět, kde se Rusalka nestyděla být Rusalkou.

Babi, máš pravdu, zpívali krásně, to se musí uznat. Pohádku nám ale vzali. Stojí za to, ji znovu začít hledat.