Jsem psavá osoba. Budu pro vás psát o tom, co se do Marianne nevešlo.Tentokrát o Rusalce. Té operní pochopitelně. Žádnou opravdovou jsem zatím na vlastní oči neviděla. Asi je to škoda.
Viděla jsem ji v Národním divadle. Líbila se mi. Mé babičce ne. Babička Rusalku miluje. Chodila na ni na konci třicátých a v první polovině čtyřicátých let pořád dokola. Do Národního divadla. Do stejného, kde jsme byli včera my. Když skončilo představení, řekla mi, „zpívali krásně, to se musí uznat, ale jinak...“ a zakroutila hlavou.
Jsem zvyklá, že je dnes všechno jinak. I v divadle. Zvláštní, minimalistické, domyšlené, na efekt, alegorické, zkrátka jiné, než bychom čekali. Naučila jsem se to mít ráda, takže jsem ani nad Rusalkou nehnula brvou. Přestože měla Rusalka černé vlasy a černá kněžna bílé. Přestože Rusalka oblékla bílou pánskou košili a čarodějnice šaty jako od Donny Karan. Přestože se po scéně pohybovali téměř nazí tanečníci a prince ona černá bílá kněžná před našima očima málem znásilnila, přestože se u dlouhého stolu, který byl jednou z mála rekvizit, líbali dva muži, žena s dvěma muži a pak tak nějak všichni dohromady. A přestože bylo skoro všechno bílé nebo černé jako ta kněžna a Rusalka, snad jen vodníka nechali do zelena a vodní ženy do béž. Vůbec mi to všechno nepřipadalo divné. Babičce ano. Povídala, „v té „mojí“ Rusalce byla tráva a rákoví, v lese, kde stromy, na zámku zámecký nábytek, všichni měli krásné šaty a Rusalka dlouhé světlé vlasy. Pohádka. Rusalka je přeci pohádka.“
Zastesklo se mi. Taky si na ně totiž pamatuju. Na princezny s dlouhými vlasy a blýskavými korunkami, na louky, kde kvetly kytky, na prince s pérem za kloboukem, na romantická gesta. Na svět bez jinotajů, kde dobro bylo krásné a zlo zrůdné. Na svět, kde se Rusalka nestyděla být Rusalkou.
Babi, máš pravdu, zpívali krásně, to se musí uznat. Pohádku nám ale vzali. Stojí za to, ji znovu začít hledat.
Miss World Taťána Kuchařová: Kdo ji v životě podržel, když jí bylo nejhůř?
