Klára píše… o věcech mezi nebem a zemí

Od dětství mám praštěný zvyk. Nevím, proč to dělám. Sčítám čísla. Třeba na espézetkách. Anebo data. Co vyjde? Čtyřka, která není moje oblíbená, nebo třeba devítka, moje významné číslo? Když dá součet devítku, mám za to, že se něco stane, ať už dobrého, smutného, veselého, jiného, silného. Devítku ctím odmala. Nechápala jsem proč. Pak mě napadlo, že jsem se narodila v devět hodin, moje maminka se narodila devátého, devítku jsem měla v třídním výkazu a tak. A pak sedmička, prý moje životní číslo, říkají numerologové. Loňský 27. listopad měl v sobě sedmičku i devítku. Zoufale smutný den, kdy jsem viděla poslední vydechnutí milovaného člověka. 27. leden je měl taky. Sedmičku a devítku. Šla jsem na vyšetření. Bála jsem se. Ráno jsem brečela a jen já věděla proč. Málo mě držíš za ruce, říkala jsem svému milému. Dělá to tak často jako nikdo nikdy před ním. Nechápal. Tak moc jsem se bála.

Nic strašného jsem se v ordinaci nedozvěděla. Buďte klidná, třásl mi pan doktor rukou a vyprávěl o svých psech a plánech do budoucna. Nebyla jsem v hlavní roli a bylo mi hezky. Vracela jsem se zpátky do redakce, jenže něco mi zahnulo chůzi do knihkupectví. Pro obdivovaného Radkina Honzáka, vysvětlovala jsem sama sobě, jeho knihu Všichni žijem v blázinci potřebuju k práci. Připadala jsem si jako autíčko na dálkové ovládání. Najednou jsem stála před knížkou Ze mě Jardy Duška. Jardu znám už nějaký čas. Mám ho ráda. Umí krásně povídat, skládat slova tak, že dávají netušený smysl, zjevovat přirozené. A byl tak hodný, že mi pokřtil knížku Slunečnice, přestože moje ženské povídání je tak trochu mimo jeho žánr. Tak tuhle knížku jsme vytáhla z regálu a už nepustila. Ještě v autobuse jsem začala číst. Četla jsem o sobě, o tom, co se mi stalo před krátkým časem, o věcech smutných jako duše malé mořské víly. Četla jsem o Jardovi a bylo to o mně. Jako bych polkla homeopatika. Smutek rozpouštěl smutek. Život se opakuje. Kruh se uzavírá a má smysl. Zjeví se, i když hystericky zavírám oči. Začala jsem vzpomínat, přehrávat všechno pěkné. Koukala jsem z okna, už byla tma, přesto jsem viděla spoustu věcí, usmívala jsem se. Děkuju, Jardo.

Když jsem si stejnou knížku vzala na další cestu, otevřela jsem ji na stránkách, kde vyprávěl o tom, jak tři neslyšící hrají divadlo, jak se na něj dívají, jak vnímají svět, jak slyší a jak slyšet nechtějí. V Hradci Králové jsem z autobusu vystoupila, řidič udělal přestávku. Na nástupišti stály tři neslyšící dámy a něco si vesele vyprávěly. Zasmála jsem se nahlas. Co mi ještě chystáš, Jardova Ze mě?