Jižní Čechy nezklamou ani na podzim. Vydejte se s námi do pulzujících Českých Budějovic, do poklidné Třeboně i do kdysi bohatého horního městečka, kterému ochotně propůjčil jméno sám císař Rudolf II.
TEXT: Libor Hruška
Než člověk sedne do vlaku, auta nebo autobusu a vydá se směr jih Čech, měl by si ujasnit, kam vlastně jede. Do Budějovic? Do Budějek? Ani jedno označení není správné. Jihočeští patrioti městu na soutoku Malše a Vltavy neřeknou jinak než ,Budějce‘. Jižní Čechy sice nemají vlastní nářečí jako Haná nebo Chodsko, ‚Budějce‘ ale zdaleka nejsou jediným výrazem, který dokáže neznalého turistu potrápit. Na slova ‚klubalky‘ – kolíčky na prádlo či ‚faldovky‘– holínky v běžné komunikaci nejspíš jinde nenarazíte. Je tu ještě jeden záhadný výraz, který na vás bude v ulicích útočit ze všech stran – ‚pikador‘ neboli párek v rohlíku. Kde se španělsky znějící slovo vzalo? Jistému budějovickému uzenáři se zalíbilo při cestě do Madridu a začal ho používat své výrobky. Když už jsme u místních gastronomických specialit, nemůžeme vám zatajit ani zelnou placku ‚zelňák‘, kterou nabízejí snad všechna pekařství v centru města.
Zajímavosti:
České Budějovice založil Přemysl Otakar II. v bažinách na soutoku Malše s Vltavou. Na snímku vlevo je rameno řeky, které bylo před sto lety uměle zaslepeno, s pásem městských hradeb.
Uprostřed hlavního náměstí stojí barokní Samsonova kašna, která je jedním ze symbolů jihočeského města. Biblický rek Samson bojuje na jejím vrcholku se lvem už tři staletí.
Samozřejmě musí dojít i na budějovické pivo, přes něž se už pomalu dostáváme ke zdejším pamětihodnostem. Povinnou zastávkou jsou Masné krámy a v nich minimálně jeden půllitr speciálního ‚kroužkovaného‘ Budvaru, který dozrává až přímo v sudech v restauraci. Budovu historických masných krámů najdete i v dalších městech, například v Plzni nebo Strakonicích. Ta budějovická, postavená v 16. století, je ale bezkonkurenčně nejznámější. Maso se tady přestalo prodávat před více než 120 lety a restaurace s přestávkami funguje od padesátých let. Za návštěvu stojí také v roce 2019 rekonstruovaná budova bývalé solnice na Piaristickém náměstí. Postavena byla jen o pár let dříve než Masné krámy a dnes i zde najdeme restauraci s pivem z vlastního minipivovaru. Zajímavostí fasády solnice jsou tři různě velké obličeje vytesané z kamene. Podle pověsti jde o hlavy sťaté lupičům, kteří chtěli vyloupit přilehlý kostel Obětování Panny Marie.
V Českých Budějovicích je toho ale k vidění mnohem víc – z nejvýznamnějších pamětihodností jmenujme Černou věž u barokní katedrály svatého Mikuláše, čtvercové náměstí Přemysla Otakara II. s barevnou radnicí, Samsonovou kašnou a bludným kamenem zakomponovaným do dlažby nebo třeba věž Železnou pannu a další pozůstatky středověkého městského opevnění. Vše se nachází na poměrně malém prostoru, a tak zbude čas i na krátký výlet za město...
Nevydáme se na sever na zámek Hluboká, kam směřuje většina turistů, nýbrž na východ do městečka Rudolfov. To má dnes jen něco přes dva a půl tisíce obyvatel, bývaly ale doby, kdy patřilo mezi největší města českého jihu a svým bohatstvím konkurovalo i sousedním Budějovicím. A co stálo za jeho nebývalým rozkvětem? Stačí se podívat na městský znak, který zdobí mimo
jiné i zkřížená hornická kladiva. Těžbu stříbra si dnes člověk spojuje především s Kutnou Horou a Jáchymovem, hlavně v 16. století ale drahý kov ve velkém vydávalo i jihočeské podzemí. První písemná zmínka o těžbě stříbra východně od Budějovic sice pochází už z roku 1385, k intenzivní báňské činnosti však došlo až za prvních Habsburků. Úspěšnou éru korunoval v roce 1585 císař Rudolf II. výsadní listinou, podle níž se hornická obec stala svobodným horním městem s rozsáhlými privilegii. A dokonce novému městu – které mimochodem osobně ani jednou nenavštívil – propůjčil své jméno.
Zajímavost:
Rudolfovské hornické muzeum bylo otevřeno v roce 1996 v budově bývalé školky. O osmnáct let později se přestěhovalo do zrekonstruovaného Perkmistrovského domu. Ten byl v Rudolfově postaven roku 1591 v souvislosti s jeho povýšením na svobodné horní město, které bylo zároveň sídlem královského báňského úředníka – perkmistra. Podle legend z domu vedla chodba přímo do důlních šachet.
Naší třetí a poslední zastávkou je Třeboň. Pulzující skoro stotisícové krajské město jsem už nechali za zády a před sebou máme oázu klidu s renesančním zámkem, rybími restauracemi, starým pivovarem a slatinnými lázněmi. Za svůj někdejší vzestup Třeboň vděčila rodu Rožmberků, především pak posledním dvěma majitelům panství – Vilému z Rožmberka a Petru Vokovi. Do přírody je to tady mnohem blíž než v Budějovicích – hráz rybníka Svět zpevněná staletými duby se zvedá hned naproti městským hradbám. Svět, který dal v 16. století vybudovat rožmberský rybníkář Jakub Krčín, je desátým největším rybníkem jižních Čech a patnáctým v rámci celého Česka. O jeho obrovské rozloze si však nejlepší představu uděláte, když si ho celý obejdete po naučné stezce. Kde jinde než tady absolvovat cestu kolem Světa za dvě hodiny ostré chůze?
Zajímavosti:
Třeboň a její okolí je krajem Krčínových rybníků i malebné lidové architektury. V listopadu již tradičně vrcholí podzimní výlov několika desítek rybníků.
U rybníka Svět stojí už více než 140 let dvoupatrová novogotická budova o půdorysu pravidelného osmiúhelníku. Jedná se o Schwarzenberskou hrobku, v níž je uloženo dvacet šest členů rodu. Jejich nabalzamovaná těla tu spočívají v dvouplášťových rakvích.
Na Mokrých lukách nedaleko Třeboně může zvídavý turista narazit na množství památkově chráněných dřevěných seníků se šindelovými střechami.
Populární jsou u lázeňských hostů třeboňské slatinné koupele a zábaly, které pomáhají při obtížích s pohybovým ústrojím. O materiál není tady v podmáčené krajině Třeboňské pánve nouze. Slatina se těží jen pár kilometrů od města.
