Naši předci mívali nedaleko svých obytných stavení malé dřevěné domky. Ty jim ovšem neposkytovaly úložný prostor pro zahradnické náčiní, ale byly určené k sušení ovoce a někdy také bylinek. Postupem let se na ně však zapomnělo…
Sušené ovoce bylo důležitou ingrediencí, která pokrmům dodávala sladkou chuť. V létě bylo dostupné čerstvé, ale po zbytek roku hospodyně sahaly do zásob, které musely být připravené správně a v dostatečném množství.
Právě k tomu sloužily sušárny, které stávaly v takové vzdálenosti, aby případný požár neohrozil chalupu. Od poloviny 18. století se dokonce začala objevovat protipožární nařízení, která se mimo jiné týkala i sušáren.
Podle způsobu, jakým byly vytápěny, rozlišujeme tři typy: dymné, polodymné a bezdymné. Jak už název napovídá, u první varianty se ovoce sušilo dýmem. V případě druhé část dýmu odcházela ven a část dovnitř, třetí pak byla postavená pouze na působení horkého vzduchu. Nakrájené ovoce se pokládalo na dřevěné rošty, přičemž některé se dokonce zasouvaly zvenku, a tak nebylo potřeba do prostoru vstupovat. To bylo praktické, protože sušárny bývaly v provozu i několik týdnů.
Sušárny jsou důkazem, jak si naši předci uměli skvěle poradit i bez elektřiny a moderních technologií. Jednu z nich, která pochází z konce 19. století, si můžete prohlédnout v obci Seninka, kde ji spravuje Valašské muzeum v přírodě.
Marianne Talk s aditkoložkou Monikou Plocovou: Závislost nemusí začít jen alkoholem, ale třeba i opalovaním
