KVÍZ: Vyzkoušejte, zda se vyznáte v ptácích, které vídáte na zahradě a v přírodě

Občas se ptáci pohybují tak rychle, že si je příliš detailně neprohlédneme. Zkuste si proto někdy sednout, nehýbat se a počkat, až se přiblíží, abyste se mohli podívat na jejich zbarvené peří. Pravděpodobně půjde o některého z následujících druhů, které jsou u nás hojně zastoupené…

Zvonek zelený

Maličký zvonek má výrazněji zbarveného samce, jehož peří je žluté až zelenkavé. Samička je spíše šedá, jen sem tam jí prosvítají žlutá pírka. Prozpěvovat začínají na přelomu ledna a února a jejich potravou jsou semena, bobule, poupata a další rostlinná strava. Jen mláďata v hnízdě rodiče občas potěší larvou a hmyzem.

Drozd kvíčala

U drozda kvíčaly, kterému se občas nesprávně říká kvíčala obecná, jsou samičky i samci zbarveni stejně, přičemž se u nich vyskytuje černá, hnědá, bílá a šedá barva. Na každé části těla je přitom peří trochu jiné, například na hrdle mají skvrny. Drozdi švitoří až hvízdají a o vajíčka se stará pouze matka, otec se zapojuje až do výchovy mláďat.

Hýl obecný

U hýla opět platí, že sameček je výraznější. V tomto případě má tělo oranžovou barvu zkombinovanou s šedými zády a černou hlavou, křídly i ocasem. Oproti němu je jeho družka méně nápadná, protože má na těle hnědé peří. Pro svou přítulnost a krásný hlas je oblíbeným druhém také pro domácí chov.

Pěnkava obecná

Od února si pěnkaví sameček sedá na vyvýšená místa, odkud zpívá nezaměnitelnou řadou tónů, která trvá pět sekund a opakuje se. Oproti samičce ho snáze zahlédnete a poznáte, protože má oranžovou barvu s šedým pruhem táhnoucím se za hlavou. Samička pěnkavy má peří v několika odstínech hnědé. Obecně se jedná o velmi rozšířený druh, jehož v Evropě žijí stovky milionů jedinců.

Sojka obecná

Sojky uvidíte na stromech i na zemi, kam slétají při hledání potravy. Chutnají jim bukvice, žaludy, ořechy, hmyz, červi, larvy, ale také vejce a mláďata jiných ptáků, myši a ještěrky. Na druhou stranu jsou potravou větších ptáků, jako třeba puštíků. Samička a samec pěnkavy se od sebe moc neliší a oba krmí svá mláďata.

Kos černý

Správným zástupcem svého jména je v tomto případě vlastně jen samec, protože samička má hnědé peří. Často se objevují v blízkosti lidských obydlí a hlavně ráno a navečer se ohlašují svým melodickým zpěvem. Jde o druh, který se dokáže snadno přizpůsobit, a tak vyvádí potomstvo všude, kde najde základní potravu a úkryt. Zvláště kosi, kteří žijí ve městech, si zvykli na ruch a nejsou tak plaší jako kosi z lesa.

Žluna zelená

Poznávacím znakem žluny je silný a špičatý zobák, jímž vyhrabává mravence, které chytá svým dlouhým lepkavým jazykem. Poznáte ji podle červené „čepičky“, zeleného těla a „vousu“ u zobáku, jenž má samec černo-červený a samička černý. 

Špaček obecný

Špačci jsou postrachem všech sadařů, protože jejich hejna dokáží očesat úrodu například třešní velmi rychle. Během roku se mění jejich zbarvení, tzv. svatební šat se leskne v odstínech purpurové, fialové a zelené, prostý je méně barevný. 

Konipas bílý

Konipasům se přezdívá třasořitky, nejspíš s ohledem na jejich úzký ocas, jímž neustále pohupují. Sameček je ve svatebním šatě opravdový fešák zbarvený v kontrastu bílé a černé, samičce to zase sluší s hnědými křídly a šedo-bílým tělem. Na jídelníčku mají hlavně hmyz a v zimě nepohrdnou semeny a bobulemi.