Kuchyně Chantal Poullain rozhodně nepatří k těm, kde je všechno schované za hladkými dvířky a na pracovní desce zůstává jen designová váza. Je plná hrnečků, obrazů, drobností a věcí nasbíraných během let. Herečka si ji nechala vyrobit na míru a propojila ji s jídelnou, protože vaření pro ni znamená především čas strávený s rodinou a přáteli.
Domov Chantal Poullain v centru Prahy působí trochu jako ona sama. Je osobitý, živý a na každém kroku v něm narazíte na něco, co má svůj příběh. Herečka, zpěvačka a spisovatelka nechala do svého soukromí nahlédnout magazín Lifee.cz v pořadu Vítejte! a ukázala také kuchyni, která má k současnému trendu dokonale uklizených a téměř prázdných interiérů opravdu daleko. A je to vlastně velmi osvěžující. Na otevřených policích a v prosklených skříních můžete obdivovat hrnečky, nádobí, obrázky a dekorace, nad nimi visí další předměty a všechno dohromady vytváří prostor, který se během let přirozeně proměňoval. Žádný předem pečlivě sestavený styling za tím hledat nemusíme. „Miluju, když je všechno vidět,“ vysvětluje Chantal Poullain. Věci podle ní přibývaly postupně a často pro ně hledala místo až ve chvíli, kdy si je přinesla domů.
Samotná kuchyňská linka vznikla na míru. Její kouzlo ale nespočívá v jednom výrazném materiálu nebo drahém designovém prvku. Mnohem zajímavější je způsob, jakým se v ní mísí každodenní život s věcmi, k nimž má majitelka vztah. Chantal se ostatně netají tím, že dokonale prázdné plochy nejsou nic pro ni. „Nemám ráda, když jsou věci schované, nemám ráda skříně, to vůbec nepatří ke mně,“ říká. Potřeba mít oblíbené předměty na očích se netýká jen kuchyně. Celý byt je zaplněný obrazy, soškami, vzpomínkami a předměty od rodiny a přátel. Některé obrazy vytvořila její maminka, jiné ona sama nebo její přátelé. Jak Chantal sama říká, v bytě je nakonec zachycená celá její historie. V tom může být její kuchyně inspirativní i pro ty, kteří by si podobné množství dekorací domů nikdy nepořídili. Připomíná totiž, že interiér nemusí být hotový v den, kdy dorazí poslední kus nábytku. Osobitost často získává až postupně – s věcmi z cest, dárky, zděděnými kousky nebo obyčejnými předměty, které máme rádi.
Zeď musela pryč. Stůl a kuchyně patří k sobě
Jedna věc však byla při zařizování jasná od začátku. Kuchyně neměla zůstat oddělená od jídelní části. Mezi oběma místnostmi původně stála zeď, Chantal ji ale nechala odstranit. Majitelka bytu jí umožnila prostor upravit podle vlastních představ. Důvod nebyl jen estetický. Chantal ráda hostí přátele a nedokázala si představit, že bude připravovat jídlo sama v kuchyni, zatímco ostatní sedí za zdí. Dnes proto na kuchyň bezprostředně navazuje jídelní kout s velkým stolem, který si stejně jako linku nechala vyrobit na zakázku. Má soustružené nohy, a dokonce praktické zásuvky. „Stůl je pro mě srdcem bytu nebo domu,“ říká herečka. Je to pro ni místo, kde se lidé scházejí, povídají si a baví. Oddělení stolu od kuchyně jí proto nedává smysl. A vlastně tím pojmenovala něco, co známe z mnoha domácností – i když je k dispozici pohodlný obývací pokoj, návštěva nakonec často stejně skončí kolem jídelního stolu nebo přímo v kuchyni.
Dokonalé starožitnosti ji příliš nebaví
Vedle prvků vyrobených na míru najdeme v kuchyni a jídelně také věci z druhé ruky. Například židle pocházejí z bazaru. Chantal má staré předměty ráda, ale nehledá naleštěné starožitnosti, na kterých už není znát jejich minulost. „Nemám ráda nové věci. Miluju bazary a antikvariáty, ale hlavně bazary, kde nejsou věci moc opravené,“ vysvětluje. Příliš perfektně zrestaurované kousky ji podle jejích slov už nudí. Výsledek díky tomu nepůsobí jako interiér sestavený podle jednoho konkrétního stylu. Něco je staré, něco vyrobené na zakázku, další věci jsou dárky nebo vzpomínky. Společným jmenovatelem je spíš vztah majitelky k nim než jejich původ či hodnota.
Hrnečky nejsou výstavní exponáty
Nepřehlédnutelnou součástí kuchyně je také velká sbírka hrnečků. Některé Chantal dostala, jiné si koupila a řada z nich ji provází už dlouhá léta. Jeden oblíbený šálek s hudebním motivem jí například daroval kamarád, s nímž si povídala o muzice. Mohlo by se zdát, že podobné kousky skončí bezpečně vystavené a nikdo z nich už raději pít nebude. Jenže to by se k majitelce tohoto bytu příliš nehodilo. „Nebudu se přece na ten krásný porcelán jenom dívat!“Věci chce používat, nikoli pouze vlastnit, a příliš ji netrápí ani možnost, že se časem něco rozbije.
Kuchyně přitom rozhodně není jen kulisou pro všechny nasbírané poklady. Chantal Poullain v ní ráda vaří, jen nepatří mezi lidi, kteří by chtěli u sporáku trávit půl dne. „Miluju vařit, ale vařit jen pro sebe mě nebaví. Miluju vařit pro ostatní,“ říká. Nejraději připravuje mořské speciality a dává přednost jídlům, jejichž příprava netrvá příliš dlouho – samozřejmě s výjimkou pokrmů, které potřebují čas, například vývaru. A přestože její francouzský původ se v kuchyni nezapře, nezůstává jen u francouzských chutí. Nakonec ale není nejzajímavější to, co se v této kuchyni objeví na talíři. Mnohem víc vypovídá o Chantal Poullain způsob, jakým celý prostor používá. Její kuchyně je místem určeným nejen k vaření a jídelní stůl kusem nábytku. Obojí tvoří centrum domácnosti, kolem něhož se odehrávají návštěvy, rozhovory i obyčejné každodenní chvíle.
