Těžko říct, odkud přišla na naše stoly tato lahůdka. Zvyk obdobné úpravy chleba a jeho následného smažení existuje již po staletí. Římané měli pokrm zvaný „pan dulcis“, pro který připravovali chléb namočený ve směsi mléka a vajec. Apicius, dodnes zachovaná kuchařská kniha pocházející původně z doby římské, dokonce obsahuje záznam o tomto druhu pokrmu. Popisovala jej jako „jiný dezert“. V každém případě jde o tradiční způsob zpracování (původně staršího) pečiva, známý po celém světě. Ve Francii se mu říká „pain perdu“, což znamená „zapomenutý chléb“, tedy způsob, jak využít starý chleba. V Německu jde o „arme ritter“, v překladu o „chudé rytíře“. Na konci středověku totiž byli rytíři stejně chudí jako farmáři a nemohli si dovolit starší chléb yvhazovat. Ve Španělsku se toto jídlo nazývá „torrijas“ a původně se dělávalo s medem a skořicí, a to především během postní doby.