Listopad voní po mokrém listí, tichu a prvním mrazu, ale v lesích to tak úplně tiché nebývá. Začíná hlavní lovecká sezona a s ní společné hony, které mají svá pravidla, ale také svá rizika. Zatímco pro myslivce je to vrchol roku, pro ostatní návštěvníky přírody to může být nebezpečná doba. A někdy bohužel i osudová.
Les vypadá stejně jako včera. Cesty, které znáte zpaměti, oblíbené místo na houby, posed skrytý mezi smrky. Jenže někde za horizontem se řadí lovci, v rukou mají zbraně, v uších povely, v hlavě soustředění na zvěř. Stačí pár vteřin nepozornosti a člověk se může ocitnout v roli, ve které rozhodně být nechce. V roli „lovné zvěře“.
Počátkem listopadu se v mnoha honitbách rozjíždí společné lovy zvěře. Myslivci plánují termíny, rozdělují stanoviště, svolávají honce, připravují zbraně a psy. Na papíře jde o dobře organizovanou akci, která má jasná pravidla bezpečnosti i etikety. Jenže běžný člověk, který jde do lesa na procházku, o tom často neví vůbec nic. Zákon myslivcům nenařizuje, aby každý hon dopředu hlásili obci nebo zveřejňovali přehled termínů. Některé spolky to dělají z vlastní vůle, vyvěšují cedule na cestách nebo informují na obecních stránkách, jinde ale nevíte nic. Přijdete k lesu, zaparkujete, nadechnete se studeného vzduchu, uděláte pár kroků a teprve pak zaslechnete křik a výstřely. V tu chvíli už jste v prostoru, kde probíhá lov se zbraněmi a živou zvěří, která se splašeně pohybuje mezi lidmi. A to není kombinace, kterou by člověk chtěl zažít zblízka.
Každý rok se u nás objeví zpráva o honu, který skončil špatně. Někdy doplatí na chybu náhodný návštěvník lesa, jindy jeden z myslivců. Stačí špatný úhel, šero, nevhodné místo, chyba v úsudku, záměna člověka za zvěř. Střela se neptá, koho potká. Myslivci mají povinnost dodržovat pravidla bezpečné střelby, používat vhodné střelivo, hlídat si směr výstřelu a vědí, co je myslivecká vzdálenost. I tak se ale může stát, že se za křovím místo divočáka hne člověk v tmavé bundě, který se sehnul pro houbu. V některých případech padnou podmíněné tresty, někdy dlouho trvá, než se tragédie vyšetří, ale těm, kteří přišli o blízkého člověka, už to nepomůže. Realita je jednoduchá. V době honů je riziko úrazu nebo smrti v lese mnohem vyšší, než si chceme připustit.
Zní to tvrdě, ale nejbezpečnější způsob, jak se vyhnout problémům s hony, je do lesa vůbec nejít, pokud víte, že se v okolí loví. Když máte chuť na procházku, zkuste louky, polní cesty, návesní aleje, cyklostezku kolem řeky, hráz rybníka. Vidíte dál, nemotáte se mezi křovím, neskrývá vás terén. Chalupáři to znají. Stačí se v sobotu ráno podívat z okna. Pokud slyšíte štěkot psů, výstřely a hlasité povely, není to den na klidnou procházku lesem. Místo košíku na houby vezměte hrablo, opravte plot, běžte po cestě k sousedům, udělejte si výlet do blízkého města. Les nikam neuteče. Zvlášť nebezpečné jsou mlhavé a šeré dny, typické pro listopad. Střelci hůř vidí, zvuk se nese jinak, zvěř je nervózní a víc v pohybu. Přidáte-li do téhle rovnice turisty v tmavém oblečení nebo děti běhající mimo cesty, vychází z toho scénář, který za to nestojí.
Jsou lidé, kteří do lesa nechodí jen na procházku. Lesníci, dřevaři, majitelé pozemků, někteří chataři, kteří se jinudy ke stavení nedostanou. Ti si někdy nemohou jednoduše říct, že zůstanou doma. V takovém případě je potřeba maximálně snížit riziko. Oblečte si výrazné barvy, ideálně oranžovou nebo jasně červenou, žádné tmavé bundy splývající s okolím. Držte se lesních cest, neskrývejte se v houští, nekrčte se za vývraty. Když slyšíte křik, štěkot a střelbu, ozvěte se, dejte o sobě vědět a les co nejrychleji a nejkratší cestou opusťte. Psa mějte vždy na vodítku. I ten nejposlušnější pes se může splašit a vběhnout mezi střelce nebo zvěř. Nejenže tím ohrozí sebe, ale i vás, protože za ním často instinktivně vyběhnete.
O hony se většinou mluví v souvislosti s bezpečností lidí, ale lesní zvěř prožívá v té době obrovský stres. Je pronásledovaná, štvaná psy i lidmi, žene se přes cesty a houštiny, hledá klidná místa. Když se k tomu přidají běžci, houbaři, cyklisté a pejskaři, kteří křižují honitbu sem a tam, zvěř nemá šanci si odpočinout. Dlouhodobě to znamená, že se stahuje do míst, kde vlastně být nemá. Do hustých mladých porostů, kde okusem ničí mladé stromky, do zahrad, na pole. Stresovaná zvěř dělá větší škody a hůř prospívá, což se nakonec obrátí i proti nám. Méně zdravá, víc vystresovaná zvířata, poškozené porosty, nemocné stromy. Když se v době honů lesu vyhneme, dáme zvěři i myslivcům prostor, aby si „své“ odžili, a vrátíme se, až bude po všem. Prospěje to přírodě, nám i mezilidským vztahům.
Zdroj: myslivost.cz, kouzlolesa.cz
79 Kč
79 Kč
84 Kč
