Les voní mechem a jehličím, v kapse šustí nožík a před očima se objevuje první hřib. Houbaření je pro nás skoro národní sport. Jenže pozor. Ne všechny houby, které v lese rostou, smíme beztrestně hodit do košíku. Některé druhy jsou zákonem chráněné a jejich sběr může stát víc než jen špatný pocit. Pokuta se může vyšplhat až do statisíců.
Houbaření u nás patří k nejoblíbenějším volnočasovým aktivitám. Mnozí vyrážejí do lesa nejen kvůli plným košíkům, ale i kvůli klidu a terapii přírodou. A přestože jsme národ houbařů, málokdo ví, že kromě klasického rozdělení na jedlé, nejedlé a jedovaté houby existuje ještě kategorie houby chráněné. Ty se sbírat nesmí, i kdyby byly sebevíc lákavé.
V České republice je 46 druhů hub zákonem chráněných (Vyhláška č. 395/92 Sb ze dne 11. 6. 1992, Vyhláška MŽP, kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny). Patří mezi ně například vzácné hřiby – královský, moravský nebo Fechtnerův. Velmi přísně chráněná je i muchomůrka císařka, kdysi považovaná za delikatesu římských císařů, dnes u nás vedená jako kriticky ohrožený druh. Houby se chrání nejen kvůli své vzácnosti, ale také proto, že jsou důležitou součástí lesních ekosystémů. Kromě zákonem chráněných druhů je dobré znát i Červený seznam hub, který zahrnuje přes devět set ohrožených druhů. Ten sice nemá právní váhu, ale ukazuje, které houby bychom měli ponechat v lese, i když na ně zákon přímo nepamatuje.
Možná si řeknete, že pár hub do košíku přece nic neznamená. Jenže legislativa to vidí jinak. Za sběr chráněné houby můžete dostat pokutu až padesát tisíc korun, pokud jde o kriticky nebo silně ohrožené druhy. A kdyby se provinila firma či podnikatel, může sankce vyskočit až na půl milionu. V extrémních případech, kdy dojde k přímému zničení vzácného druhu, se částky pohybují až kolem milionu. Pro běžného houbaře je to těžko představitelné. Ale když si uvědomíme, že některé houby rostou jen na několika málo lokalitách v republice, dává přísnost zákona smysl.
Další pravidlo se týká samotného území. V národních přírodních rezervacích a v první zóně národních parků je sběr hub zakázán úplně. Stejně tak na vybraných přírodních památkách, kde je chráněno přímo podhoubí. V chráněných krajinných oblastech je to o něco volnější, tam si obvykle houby do košíku dát můžeme. Problémem ale bývá i samotný pohyb mimo cesty. Vzácné houby často neruší náš nůž, ale naše boty. Sešlapávání půdy dokáže zničit podhoubí na celé ploše, a právě proto jsou pravidla v některých lokalitách přísná.
Nejlepší prevencí je znalost a pokora. Pokud si nejsme jistí druhem, raději ho nechme stát. A i když je houba jedlá, ale roste na chráněném území nebo v rezervaci, měli bychom ji obdivovat jen očima. Houba, která zůstane v lese, nakrmí zvířata, obohatí půdu a potěší dalšího návštěvníka. Ať už jste zkušení houbaři, nebo jen občasní výletníci, platí jednoduché pravidlo: sbírejte jen to, co bezpečně znáte a smíte. Zbytek je lepší nechat tam, kde má své místo. Houbaření není jen honba za hřiby. Je to chvíle, kdy se zastaví čas, kdy se nadechneme čerstvého vzduchu a znovu objevíme radost z jednoduchosti. A právě to je možná ta největší hodnota. Les nás odmění plným košíkem, ale ještě víc nám dá svým tichem, vlhkým chladem mechových koberců a drobnými zázraky, které rostou u cesty. Pokud se naučíme respektovat přírodu a její pravidla, nemusíme se bát ani pokut, ani výčitek. A naše houbařské výpravy budou o to krásnější.
cs.wikipedia.org, myko.cz
79 Kč
79 Kč
84 Kč
