Poetický a magický čas zimního slunovratu

Jak svůdná umí čtvrtá roční doba být, když sněhovou nití zalátá poslední stopy holé půdy a všecko od skalnatých kopců po hladké kmeny buků včetně suchých dubových lupínků zalije slunečním světlem jako zlatou polevou. To se pak chce člověku samou radostí slavit.

Text: Adéla McLintock

Atmosféra slunovratu

Kromě ledové parády nám důvod k oslavě dává svátek světla – zimní slunovrat, jenž letos připadá na 21. prosince, kdy slunce na své pouti dosahuje obratníku Kozoroha. Zima je tady a její vládnutí ukončí až jarní rovnodennost v měsíci březnu. Hovoříme však o zimě astronomické, protože podle meteorologů začíná nechladnější část roku o celé tři týdny dříve. Stromy vrhají nejdelší stíny a světlo ukrajuje z celého dne nejmenší krajíc. Navečer, jakmile se slunce dotkne obzoru, zabělená krajina lesů, luk a polí protkaných bažantími remízky něžně zrůžoví a v té chvílli, jako když utne, zklidní se nejen vítr, ale také halasná hejna úpolníků, jak se lidově říká vrabcům polním. O pár minut později panuje takové ticho, že i kdybyste upustili špendlík, bylo by ho slyšet.

Mystická noc

Nastává nejdelší noc roku. Zahalena je tajupnou modří a stejně jako noci před svatým Janem Křtitelem se jí odpradávna připisuje čarovná moc, která prý umožňuje nahlížet do budoucnosti. Třeba pomocí rozkrojených jablek či odlitků z olova, tak jak to děláme o Štědrém večeru. Slavnosti zimního slunovratu a Vánoc vůbec provázejí podobné zvyky a tradice, včetně věšení jmelí. Nic však nepředčí sílu plamene. Zatímco dnes zapalujeme svíčky na adventním věnci, naši předkové o magické noci rozsvěcovali mohutné ohně zářící dalejko do kraje, aby podpořili slunce, zdroj světla a tepla, při jeho zpáteční cestě k rovníku. Věřili totiž, že se s ním vrací naděje na nový život a bohatší úrodu.

Ať už tuto mystickou noc strávíte u ohně nebo v teplé posteli, můžete si být jistí, že do nového dne vkročíte s lepší náladou. Už proto, že v něm opět přibude světla. Využijte toho a vyrazte na procházku. Mráz nemráz, s městem za zády, nejlépe po pěšině, kterou před vámi nevyšlapal člověk, ale lesní zvěř...