Šedý zákal může přijít dřív, než si myslíte: Šéfredaktorka Marianne o operaci očí, která jí změnila život

Před několika týdny jsem byla na operaci očí. Přiznám se bez mučení, že jsem měla strach, ale bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Dlouhá léta jsem nosila brýle, ale neměla jsem je ráda. Vadilo mi například, že jsem je pořád někde ztrácela. Také mě nebavilo, že jsem je musela pořád čistit, že se při změně teplot zamlžovaly a při sportu mi vyloženě překážely. Z frajeřiny jsem je přestala nosit, a tak se mi stávalo, že jsem nepoznávala lidi na druhé straně ulice a dobíhala špatnou tramvaj. Ano, můžete namítnout, že všechny tyto problémy řeší kontaktní čočky. Ale mně se při představě, že si sahám do oka, dělá špatně. Nechápu – a obdivuju – jak to někdo zvládá.

Jako přes igelit

Rozhodující moment vedoucí k operaci byl ten, že jsem pozorovala nejen zhoršení vidění na dálku i na blízko, ale zdálo se mi, že navíc vidím zamlženě, jako přes igelit. Raději jsem se tedy objednala na vyšetření na klinice NeoVize, kde mi oči důkladně prozkoumali na všech možných diagnostických přístrojích a na závěr jsem si vyslechla verdikt: počínající šedý zákal, krátkozrakost i dalekozrakost. O svých dioptriích jsem samozřejmě věděla, ale diagnóza šedého zákalu mě zaskočila. Šedý zákal? V mém věku? Doposud jsem si myslela, že postihuje lidi nejdřív po sedmdesátce. Bylo mi jasné, že mě operace nemine. Ale jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré a v tomto případě se to potvrdilo – nabídli mi nitrooční operaci šedého zákalu a při té příležitosti i odstranění dioptrií na dálku.

Večer jsem sedla k počítači a několik hodin jsem na internetu hledala pozitiva i rizika zákroku, který mě čekal. Znepokojovalo mě například, že někteří oční lékaři vychvalují operace na odstranění dioptrií, a přitom sami nosí brýle. A víte, co mě nakonec uklidnilo? To, že už šedesát zaměstnanců NeoVize podstoupilo operaci očí a jsou v pohodě. A další úctyhodné číslo – na šesti klinikách NeoVize provedli už 300 000 očních operací. Jak by řekli Angličané: practice makes perfect neboli cvičení dělá mistra, takže se dá předpokládat, že vědí, co činí. Moje obavy se rozplynuly a začala jsem se těšit na to, jak dobře budu vidět po operaci.

Nastal den D, kdy mi měli operovat pravé oko. Po vstupní kontrole jsem se převlékla do domácího oděvu a sestřička mi několikrát nakapala na rohovku a spojivku anestetické kapky, díky kterým se výkon provádí v lokální anestezii. Nebudu vám lhát, moc příjemné to není, obzvlášť pokud jste citlivky jako já a nesnášíte jakoukoli manipulaci s očima. Po chvíli jsem si na tu trochu nepohodlí zvykla a uklidnila se. Když bylo oko znecitlivělé, šla jsem na sál. Operační tým byl fantastický, všichni byli milí a profesionální. V pozadí hráli z reproduktoru Kabáti a na sále vládla přátelská atmosféra. Operoval mě pan doktor Lubomír Továrek, vyhlášená kapacita v oboru. Nejdřív mi vysvětlil, co mě čeká, a pak se pustil do práce. Povídali jsme si o všem možném, jako by se nechumelilo, probrali jsme Trumpa, americká a česká média i naši oblíbenou hudbu. Vůbec nic mě při zákroku nebolelo a za dvacet minut bylo hotovo. Oko mi zalepili, chvilku jsem ještě poseděla v čekárně a pak mě můj partner odvezl domů, kde jsem okamžitě usnula – přece jen nervíky zapracovaly a tělo bylo vyčerpané.

V rytmu Rolling Stones

Druhý den, druhé oko. V čekárně, kde mi sestřička rozkapávala levé oko, seděla herečka Bára Kodetová Šporclová, která taky čekala na operaci. Ale než jsme si stačily pořádně popovídat, volali mě na sál. Stejný tým, stejný výkon, jen jiná hudba z reproduktoru – sestřička mi vyhověla a pustila mi moje oblíbené Stouny. Nevím, jestli to bylo díky rytmickým melodiím Rolling Stones, ale podruhé mi operace připadala ještě mnohem rychlejší a pohodovější. Tak jistě, už jsem byla ostřílený kozák, tudíž jsem se ničeho nebála, naopak, těšila jsem se na pana doktora Továrka, že si dopovíme to, co jsme si předchozí den nestačili říct.

Za necelých dvacet minut jsem byla zpátky v čekárně a tam jsem uklidnila lehce nervózní Báru, že je to fakt na pohodu. Následující den mě můj muž odvezl na kontrolu, kde mě paní doktorka Jana Mikšovská potěšila, že vše je v naprostém pořádku, a poučila mě o tom, jak se mám v následujících dnech o oči starat – například kapat antibiotické kapky a umělé slzy, vyvarovat se přímého slunce, sauny, pobytu v chlorovaných bazénech atd. Poté, co jsem druhý den po zákroku sundala náplast z pravého oka a třetí den i z levého, byla jsem nadšená z toho, jak skvěle vidím – ostře a jasně. Ale chvilku trvalo, než si můj mozek zvykl na absenci dioptrií na dálku. Pár dní mě pobolívala hlava a měla jsem občas pocit, jako bych byla na lodi. Taky se mi párkrát stalo, že jsem nesprávně odhadla vzdálenost schodů a „přešlápla“. Nevím, jak to přesně popsat, ale asi by se to dalo přirovnat k pocitu, jako když máte nové dioptrické brýle a postupně si na ně zvykáte.

Po třech měsících

Teď je to tři měsíce od zákroku a nemám vůbec žádné potíže. Moje vada mi sice nedovolila zbavit se brýlí na blízko, ale na dálku a na střední vzdálenost vidím jako ostříž – a to je pro mě nejdůležitější. Jsem nadšená, že můžu nosit sluneční brýle a nepotřebuji dioptrická skla vybavená tmavými klapkami. Konečně vidím pořádně na televizi. A taky poznávám lidi na ulici a nedobíhám špatnou tramvaj. Že bych se tedy konečně přihlásila do autoškoly? Hm… Uvidíme!

Zdroj: autorský text, článek vyšel v časopise Marianne