Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Životní styl

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Zenová pohoda

V pětadvaceti jsem netušila, o čem moje starší kolegyně mluví. Svět ve sprintu byl fajn, stres můj nejlepší kamarád. A zvládla jsem vždy a všechno (dnes tedy nevím jak, ale tělo si s náporem povinností poradilo nějak snáz – a hlavně si je hlava nepřipouštěla). Jako čtyřicátnice plus mám jasno. Když se mi nedaří, mám toho nad hlavu a stres hrozí překyselením mého organismu, je třeba se vyzenovat. Víte, jak na to?

Anonymous | 21. 05. 2019

Rozhodně nechci tvrdit, že jsem ve stresu neustále. To bych asi lhala a lhát sama sobě – to se nedělá. V každém případě jsou dny, kdy se cítím líp a pak takové, kdy při pohledu do diáře, který hlásí, že bych měla nejen pracovat, ale také odvézt maminku k lékaři, psa na očkování, děti rozvézt do kroužků, je potřeba pustit řemeslníka do bytu a uzávěrka na mě mává vztyčeným vykřičníkem. K tomu je třeba přidat přípravu večeře, běžné domácí práce… Unavená jsem, jen když mám vyjmenovat vše, co se nahromadilo pro kolonku jediného dne… Takže se dostávám do stavu mírné křeče. Cítím, jak mi tuhne úsměv ve tváři a aby toho nebylo málo, pubertální dcera přijde se svým protestním manifestem, že sestru do školy nevezme. Když je toho totiž hodně, ještě během dne zaručeně něco přibude. Však to znáte taky.

Já na takové dny jdu chytře. A měním úhel pohledu na celý den od samotného rána. Vstanu o půl hodiny dřív, snažím se stres přelstít tím, že si dopřeju dlouhou snídani, pak teprve vzbudím děti. Pro správné duševní rozpoložení mi stačí dobré jídlo, příjemná hudba. Jakmile se nastartuju bez stresu, je vše tak nějak zvládnutelnější. Ani na procházku se psem není třeba se dívat jako na něco, co pouze ubírá časovou jednotku. Svižná procházka okysličí mozek a díky tomu rychleji dopíšu, co je třeba. Třeba… Úhel pohledu je třeba změnit také pro činnost rozvozu dětí do škol: Kdy jindy spolu proberete první lásku, dáte si společnou snídani, atd…Zkrátka půlhodina, kdy před vámi puberťák nemá šanci utéci, schovat se do pokoje… Na cesty autem proto nedám dopustit. Na pobyt s maminkou v čekárně se můžu možná dívat jako na ztracený čas, když si včas pořídíme kávu s sebou, máme dost času na to říci si, co nestíháme. A co si maminka pamatuje. Zvláštní je, že nad kávou se rozpomene i na věci a situace, které jí jinak potměšilý strýc Alzheimer nechává v mlžném oparu… Takže nakonec za mne dobrý. Takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Vždy se dá na situaci, činnosti, čemkoliv hledat to pozitivní, i to negativní. Měla jsem období, kdy jsem viděla jen negativa… Teď se vše přehouplo do stavu, že vnímám jen pozitiva. Nechci si brát ze života jen to ošklivé, myslím, že líp se žije s pocitem, že svět i život je pěkným programem.

Kamarádka, která se věnuje koučování, mi sdělila, že jsem se životem prokoučovala vlastně sama. Bez odborných znalostí, obyčejným selským rozumem a věkem pochopila, že pesimista vidí den k nezvládnutí, optimista si i v takovém zmatku najde čas na „kafíčko“ s maminkou, pokec s dětmi, zkrátka na činnosti, které jinak příliš nestíhá. Když už ani změna úhlu pohledu nefunguje, mám tip – především tedy pro maminky malých holčiček. Do absolutní nirvány mě totiž přivede masáž hlavy. Nechejte svou dceru, která stále ještě chce být kadeřnicí, aby vám na hlavě vytvořila nějaký zajímavý účes. Sedněte si na gauč, povídejte si s ní a ona vás může vískat ve vlasech. Víte, že se odborníci shodují na tom, že právě doteky na hlavě člověka uklidní úplně nejvíc ze všeho? Stejně tak se můžete nechat nalíčit, ale doporučuju nezapomenout na to, a odlíčit se před večerní procházkou se psem. Nedávno jsem absolutně vyzenovaná, ale také zmalovaná způsobila takový stres sousedovi, že se při pohledu na mě úlekem nadechne ještě dnes.

Ve finále, když nezabere nic z toho, co jsem uvedla výše, najděte si vlastní rituál. Moji kamarádku zbaví stresu šálek horkého čaje – musí to být ale vždy přeslazený roiboos. Jiná známá nedá dopustit na půl hodinu tupého sledování jakékoliv docushow. Jiná známá jde zrýt hlínu bylinkám, další zase zavolá své kamarádce – postěžuje si a zavěsí. Tím, že se vypovídá, hodí se do klidu. Navíc už i ví, jaké bude jediná hláška její přítelkyně na telefonu: „Vymýšlíš lék proti rakovině, nebo na tobě závisí to, jestli lidstvo do zítřka nevymře? Ne? Tak vidíš. Hlavně se z toho nepo…, vše co nestihneš dnes, zvládneš zítra.“

Opakujte si to občas, až bude hrozit, že vás povinnosti zavalí. Hluboká pravda to totiž je!

Autorka textu: Klára Kotábová

ČTĚTE TAKÉ:

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Prošlapu se ke zdraví?

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Co (ne)jedí vaše děti?

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Písní k trvalé pohodě

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Všechno je tvoje vina