Nepodceňujte svou paměť. Bez ní bychom opravdu nemohli fungovat. Rybička Dory z filmu Hledá se Nemo by mohla vyprávět. Pomáhá nám vybavit si úplné banality, ale třeba i tváře lidí, pocity a důležité momenty. Jak přesně naše hlava funguje a proč si některé věci pamatujeme celý život, zatímco jiné se nám ihned vypaří? Za vším stojí pět klíčových fází.
Paměť je doslova neskutečný nástroj, který nám pomáhá existovat v každodenním životě. Je neuvěřitelné, jak funguje. A možná ještě zajímavější je, když nefunguje tak, jak bychom si přáli. Bylo by úžasné, kdyby to v naší hlavě vypadalo podobně jako ve filmu ve filmu V hlavě, kde barevné kuličky reprezentovaly různé vzpomínky. Některé byly uložené v dlouhodobé paměti, jiné zmizely do propasti zapomnění. Skvěle tam také ukázali, proč se nám občas bez varování vybaví písnička z reklamy na žvýkačky, kterou jsme slyšeli před dvaceti lety. Je to, jako kdyby příslušníci dlouhodobé paměti náhodně poslali vzpomínku do našeho „řídícího centra“. Jen tak, pro radost.
V oblíbené animované pohádce nás tohle všechno sice pobavilo, ve skutečnosti to ale takhle bohužel nefunguje. Odborníci, kteří se pamětí zabývají, ji rozdělují do pěti základních fází: kódování, uchovávání, vybavování, vyhledávání a zapomínání. Všechny dohromady pak tvoří komplexní systém, který neustále pracuje v pozadí našeho myšlení.
Kódování je první a klíčovou fází procesů v naší paměti. Mozek se rozhoduje, jakých informací si všimne a jakým způsobem je uloží. A zda vůbec. Kódování probíhá ve chvíli, kdy věnujeme pozornost tomu, co se děje kolem nás.
Pokud si například chcete zapamatovat nákupní seznam, musíte se soustředit na jednotlivé položky, aby se zapsaly do vaší paměti. Často si při tom pomáháme tím, že si věci opakujeme, zapisujeme nebo si je představujeme. Právě kombinace více smyslů, tedy zrakového, sluchového či pohybového, pomáhá mozku informaci lépe zakódovat. Tuto fázi může značně ovlivnit stres, únava nebo celkové rozptýlení. Když jsme pod tlakem, mozek se nedokáže řádně soustředit a informace se do paměti neuloží správně. A bez správného kódování se k nim později už ani nedokážeme dostat.
Jakmile mozek informaci zakóduje, přichází na řadu její uchování. V této fázi se vytváří vnitřní záznam – mentální obraz, zvuk, vůně nebo pocit, který se s informací pojí. Rozlišujeme dva typy paměti: krátkodobou a dlouhodobou. Krátkodobá slouží k uchovávání informací jen po velmi krátkou dobu. Například když si zapamatujete telefonní číslo, než ho vytočíte. Dlouhodobá paměť naopak funguje jako obrovský archiv, kam se ukládají zkušenosti, dovednosti a vědomosti na celé týdny, měsíce a klidně i roky.
Zatímco kapacita krátkodobé paměti je omezená, dlouhodobá má téměř neomezené možnosti. Přenos informací mezi nimi ale není vždycky bezchybný. I když si něco opakujeme, mozek někdy část informací neuloží, zvlášť pokud nedostane dostatek podnětů k jejich upevnění.
Vybavování je okamžik, kdy se uložená informace znovu dostává do našeho vědomí. Zde se ukáže, jak dobře jsme informaci zakódovali a uchovali. Pokud vše proběhlo správně, není problém si myšlenku opět vybavit. Pokud nám to nejde, předešlé dvě fáze neproběhly dostatečně dobře a kvalitně.
Někdy si ovšem vzpomeneme bez jakékoli pomoci. Tomu se říká volné vybavování. Příkladem může být, když ucítíte vůni jablečného koláče a vybaví se vám babiččina kuchyně. Na tuto schopnost má velký vliv náš emoční stav. Události spojené se silnými emocemi – ať už radostí, strachem nebo smutkem – si většinou pamatujeme mnohem živěji než ty neutrální. Pocity totiž pomáhají zvýraznit paměťovou stopu a mozek se k ní později snadněji vrací.
Vyhledávání úzce souvisí s vybavováním, jde ale o trochu jiný proces. Zatímco vybavování je spíše podvědomé zobrazení informace, vyhledávání je aktivní pátrání v paměti. Představte si, že se snažíte vzpomenout na jméno člověka, kterého jste potkali na večírku. Mozek přehrává různé detaily, místo, kde jste spolu mluvili, tón hlasu, barvu jeho trička, a hledá stopu, která by vedla ke správné odpovědi. Tyto drobnosti se nazývají vybavovací podněty a často rozhodují o tom, jestli vám vzpomínka skutečně naskočí.
Také vyhledávání může být narušeno stresem, úzkostí nebo únavou. Někdy si tak na něco nevzpomeneme právě ve chvíli, kdy to nejvíc potřebujeme – a jméno nám naskočí až o pár hodin později, kdy už jsme v klidu. Klíčovou roli zde hraje pozornost. Pokud jsme při učení nebo naslouchání nebyli opravdu soustředění, mozek prostě nemá co hledat. Jistě to známe všichni. Když se nám někdo představuje jménem, sami se urputně soustředíme na své jméno, stisk ruky a podobně, že se jméno dotyčného ani nezakóduje, natož aby se uložilo a následně vybavilo.
Ačkoli nás zapomínání často frustruje, je naprosto přirozené. A vlastně i nezbytné. Umožňuje nám třídit informace, zbavovat se přebytečných detailů a udržovat mozek v rovnováze. Někdy zapomínáme proto, že jsme informaci nikdy pořádně nezakódovali. Jindy mozek informace vytěsní záměrně, protože jsou pro nás nepříjemné nebo bolestivé. Psychologové mluví o dvou hlavních typech zapomínání: retroaktivním, kdy nové informace narušují ty staré, a proaktivním, kdy staré vzpomínky komplikují zapamatování nových – třeba když si pletete nové telefonní číslo se starým.
Zdroj: verywellmind.com, howitworksdaily.com
79 Kč
79 Kč
84 Kč
