Když je kamarádka v depresi: Hlavně jí neříkejte, že si má jít zaběhat a myslet pozitivně

„Manžela v jeho padesáti šesti letech, navíc s tím, že čekal na potvrzení nepříjemné diagnózy, vyhodili z práce. K tomu mu nedávno zemřela maminka, takže toho na něj najednou bylo moc,“ vzpomíná moje kamarádka Jarka (51). Přestože svého muže dobře znala, netušila, jak moc ho životní rány zasáhly. „Nikdy nebyl moc mluvný, takže to, že se ještě víc stáhl do sebe, mě nepřekvapilo. Snažila jsem se ho povzbudit pozitivními hláškami vyčtenými na internetu, ale nebylo to k ničemu.“ Jarčin manžel své starosti nakonec vyřešil tím nejtragičtějším způsobem – vzal si život. Už to bude půl roku, ale Jarka se s jeho definitivní volbou nedokáže smířit. „Jsem na něj naštvaná, stýská se mi po něm, ale ze všeho nejvíc mě vytáčejí děti, rodina, všichni, kdo mi radí, že se přes to musím přenést a pokračovat. Dokonce si najít nového partnera. Mně se přitom nechce vůbec nic. Sedávám na gauči v obývacím pokoji, na místě, které měl vyhrazené on, koukám na filmy, které měl rád, a přemýšlím, jestli má ještě smysl, abych tu byla, když jsem jako manželka selhala. Nepochopila jsem, jak moc se trápí,“ uzavírá Jarka, která se dnes sama léčí s depresí a stále se snaží s manželovým rozhodnutím vyrovnat.

Nesuďte a nezlehčujte

Důvody deprese jsou samozřejmě velmi různé a k jejímu nástupu často vede i – z našeho pohledu – daleko méně závažná událost, než jakou si prošla Jarka. „Největší chybou, kterou dělají blízcí lidí s psychickými potížemi, je to, že paušalizují nebo zlehčují jejich pocity. Každý člověk je individualita, a co jednoho nerozhodí, může druhého položit. Proto nikdy nesuďte,“ doporučuje psycholožka Olga Plíčková. V Jarčině příběhu je podle ní nejdůležitější, aby lidé, kteří jí chtějí pomoci, nevyslovovali žádné soudy o jejím muži. „I když se vám může zdát, že daný člověk neměl k tak radikálnímu řešení důvod, když tolik lidí žije podle vás těžší život, nemáte pravdu. Problémy nelze srovnávat a schopnost lidí se s nimi vyrovnávat také ne. Sebevražda není něco, k čemu člověk dojde lehkomyslně,“ říká psycholožka.

Nenechte se odradit

Pokud jste se někdy ocitla v situaci, kdy se vaše kamarádka, sestra nebo jiná blízká osoba ocitla v koncích, víte, že někdy vaši nabízenou pomoc odmítaly. Není třeba brát si to osobně, naopak, je dobré nabídku za pár dní znovu zopakovat – klidně víckrát. Dejte najevo, že jste tu pro ni kdykoli, třeba i ve dvě v noci. Důležité je, aby vaše kamarádka věděla, že jste tím, na koho se může obrátit, tím, kdo chápe, jak zle jí je. Osobou, které se dá opravdu věřit.

„Do všech zákoutí temné propasti, ve které se vaše kamarádka ocitla, dokáže nahlédnout jen ten, kdo zažil to, co ona. I když ale třeba nemůžete pochopit sílu bolesti, jíž si vaše kamarádka prochází, můžete tu být pro ni, kdyby cokoli potřebovala. Čekejte na okamžik, kdy sama bude mít kapacitu se s vámi setkat, probrat svoje duševní rozpoložení, o svém smutku si povídat,“ radí psycholožka.

Praktická pomoc

Martina (42) se v hlubinách smutku ocitla proto, že ji vyhodili z práce. „Vůbec jsem nevěděla, jak se popasovat s emocemi, které mě zasáhnou. Vždy jsem totiž z práce odcházela já, nikdy jsem výpověď nedostala. Cítila jsem se jako absolutní loser, který nemá co dělat ve slušné společnosti. Celé dny jsem proseděla na posteli, ani jsem se nepřevlékala z pyžama, pořádně jsem nejedla. Proč taky, když jsem zbytečná,“ popisuje.

V okamžiku, kdy se vaše kamarádka pere s osudem, nehledejte složitá slova, buďte praktickou oporou. Buďte tou, kdo přistaví auto pro cestu k lékaři, donese nákup, uvaří večeři, vezme její děti na výlet. Osoba v depresi je jako křehké ptáče, které potřebuje opečovat. Pokud to dovolí, máte z poloviny vyhráno. „Nečekejte, že by vám sama od sebe zavolala, i telefonát může být vyčerpávající. Nezávazně můžete zkusit občas jí zavolat nebo napsat. Pokud jsme si s kamarádkou nebyly až tak blízké, můžeme jí sdělit, že o jejích těžkostech víme a že jsme připravené naslouchat, když o tom bude chtít mluvit,“ radí psycholožka.

Denně jednu květinu

Lenka (42) se ocitla v roli té, která kamarádku pomáhala zachránit: „Jana, moje spolužačka z gymnázia, přišla při autonehodě o manžela. Viděly jsme se na pohřbu, pak se odmlčela. Nezvedala telefony, neodpovídala na esemesky. Když to trvalo asi měsíc, vydala jsem se za ní.“ Jana seděla sama ve svém neuklizeném bytě, měla neumyté vlasy a jediné, co Lence řekla, bylo, že nemá sílu vůbec na nic. „Postupně, aniž bych jí cokoliv vyčítala nebo ji poučovala, jsem dala byt do pořádku. Dala jsem si za úkol, že jí denně budu nosit čerstvé květiny. Taky jsem jí pořídila rybičku, se kterou není tolik práce, ale s trochou nadsázky se dá považovat za společníka. A vymyslela jsem, že postupně projdeme všechny hospody, ve kterých jsme si na střední škole daly pivo,“ vzpomíná Lenka. Nejdřív se spolu s Janou procházely beze slov, ale postupně se rozpovídaly. O školních časech, nakonec došlo i na slzy při vzpomínkách na randění.

„Byla jsem přítelkyní na telefonu, Jana to věděla, a když chtěla, mohla mi volat ve tři ráno, že je jí v manželské posteli smutno. Tak jsem se sebrala a dojela za ní, aby se v té posteli nebála. Po čase jsme ji vyměnily za jinou, bez vzpomínek. Taky jsme si společně řekly, že jídlo, které postaví každou zlomenou duši na nohy, je kuře na paprice. A vařily jsme ho pořád dokola.“ Janin návrat do života trval rok, ale Lenka dnes nelituje ani minuty, kterou společně strávily. Jejich přátelství pokračuje dál. Aniž by ho znala, Lenka tak přesně naplnila „recept“ na pomoc truchlícím v podobě čtyř N: Nevyhýbejte se jim, Nesrovnávejte jejich bolest s vlastními zážitky, Naslouchejte, Najděte způsob, jak jim vyjádřit lásku. Pokud vaše snaha nepadá na úrodnou půdu, zkuste nabídnout konzultaci s odborníkem. Zvlášť v případě, že váš blízký přestal jíst, nespí, ztrácí zájem o svět, nemá žádné chvíle úlevy a svěřil se vám s tím, že jeho život nemá smysl. Lidé se za svou depresi často stydí, mylně věří, že by měli být schopni překonat ji silou vůle. Ale skutečná deprese se bez léčby, sama od sebe, nevyřeší.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno

Zdroj: autorský článek, rozhovor s psycholožkou Olgou Plíčkovou