RADKIN HONZÁK: Emoce a letní slunovrat

Nevím, zda se dostala k vaší pozornosti skutečnost, že v kalendáři existují dva svatojánské dny, stojící téměř přesně naproti sobě. Zimní svatý Jan, 27. prosince, je vzpomínkou na Jana Evangelistu, který patřil k apoštolům. Pro svou prudkou povahu byl Ježíšem nazýván stejně jako jeho bratr Synem Hromu. S léty se patrně uklidnil, byl průvodcem Panny Marie do Efesu, kde po něm zůstala pověst, že ne­ustále kázal o lásce a byl nudný patron. V alchymistickém roce je zimní svatý Jan vykládán jako zrno spící pod ledem a čekající na svou dobu.

Je to paradoxní, protože Jan apoštol, 24. června, se své doby dočkal, zatímco Jan Křtitel ji připravoval a byl hlasem volajícího na poušti. Na rozdíl od svého jmenovce vytrvale kázal proti hříchu, což ho stálo hlavu, kterou naservírovali barové tanečnici Salome na zlaté míse. Jeho křtění v Jordánu komentoval autor románu Beránek Christopher Moore slovy: „Křtil tak usilovně, že několik lidí utopil.“

Nicméně zatímco v zimě zrno spí, na vrcholu léta dozrává. Svatojanské svátky jsou také symbolem emocí, které mohou být na jedné straně klidné, až ploché a na druhé bouřlivé a třeskuté. Shakespearův Sen noci svatojanské nám ukazuje v několikavrstevném příběhu emoční svět tohoto typu: lásku, slepou zamilovanost, žárlivost, pomstychtivost, kreativitu i smutek a strach. Je věcí vrozeného temperamentu, na kterou stranu se kloníme, a je proto zbytečné vyčítat flegmatikovi, že nejásá nad každou událostí, a je také výsledkem temperamentu a především časných zkušeností, jestli náš svět bude naplněn hlavně emocemi příjemnými, nebo negativními.

S emocemi si těžko poradíme, protože nás doslova přepadnou a zmocní se celého našeho organismu; emoce jsou totiž primárně tělesné děje. Do vědomí jsou překládány jako pocity. S těmi už je možné pracovat. Především je potřeba si uvědomit, jaká emoce s námi cloumá a proč. Nenechat sebou cloumat a vyčkat. Emoce je rychlá, záhy odejde a pak je čas na analýzu a racionální jednání. Platí to u všech základních emocí, problém je jedině s láskou. Toho si všiml už Jan Neruda, když napsal: Srdce to lidské, ach Bože, prebože / za zlobu može snad, za lásku nemože…