Dětem čas strávený na mobilech neustále kontrolujeme, ale ruku na srdce, o kolik jsme my sami lepší? Jen se skrýváme za to, že náš čas na mobilu je přece „produktivní“. Tak zní naše vnitřní rodičovské alibi. V rámci našeho redakčního seriálu Co se stane, když… jsem se hrdinně přihlásila o dvouhodinový mobilový detox uprostřed dne. Zároveň jsem tímto experimentem chtěla dětem demonstrovat, že je to přece úplně „easy“. A jak jsem dopadla?
Když jsem svůj mobil ve dvě hodiny odpoledne vypínala, nejdřív jsem koketovala s leteckým režimem (co kdyby… cokoli… zapnu telefon rychleji). Ale pak jsem si řekla: „Nejsem žádný srabík, když už, tak už,“ a tlačítko dlouze zmáčkla. Prolínaly se mnou v pravém slova smyslu smíšené pocity. Už jen to, že se účastním něčeho takového a říkám tomu „experiment“, mi přišlo úsměvné. Vždyť kolik lidí funguje denně bez telefonu a nic se jim neděje, jenže pochopte – můj svět je protkán informacemi, zdroji, slovy, texty a mobil je nonstop u toho. Takže si opravdu připadám jako hrdina dne – vypnula jsem telefon! Hlavou mi problesklo samozřejmě, že nebudu ve spojení s přáteli, co všechno mi unikne na oblíbených skupinách, co si beze mě počnou děti a kamarádky, kterým téměř se stoprocentní jistotou odpovídám vždy a za všech okolností. Psychologická poradna 24/7. Přerušit spojení s blízkými se nakonec ukázalo jako největší výzva.
„Mamiiiii?“ „Jsi tam?“ „Haló, potřebuju odpověď!!!“ „Urgentní porada!!!“ Ne, žádné úpěnlivé volání, nahánění ani jiná katastrofa se během těch dvou hodin nestala. Děti jsem o své nedostupnosti informovala předem (porušila jsem tím pravidla hry? Snad ne), kolegyním jsem také špitla, že teď je Ten Den, a kamarádky, které znají i velikost mého spodního prádla, samozřejmě moc dobře věděly. Zkrátka ty dvě hodiny se svět vesele točil dál i bez mého permanentního online připojení. Argument, že jako novinář musím být neustále na příjmu a musím mít naprostý přehled o celosvětovém dění, byl najednou jaksi planý. Pokud bych dvouhodinovou offline siestu aplikovala denně, asi by někdy problém nastal, ale ten den NIC.
Doporučujeme
reklama
Ano, jsem závislák
Co jsem si ale musela přiznat, je závislost. Je to tak. Když jsem telefon natvrdo vypnula, přišla úleva, čistota, všeobjímající klid. Platila jsem zvesela hodinkami, místo Spotify hrálo autorádio, navigace nebyla třeba, jela jsem trasu, kterou znám – byla jsem hrdá, jak jsem nepodcenila ani toto úskalí. Ale… mě to online ticho po chvíli zneklidnilo. „No, mami?“ úplně jsem slyšela ten pubertální výsměch, který by se dostavil s tímto přiznáním. Ručka cukala, že by se podívala na to či ono, a prsty svrběly, že by rády sdílely sebemenší detail mého života. Hlavně ten, že jsem offline! Ale na mou obhajobu receptory se uklidnily celkem záhy a přišlo dokonalé smíření a klid. Taková totální dovolená. Čas jen se sebou a pro sebe. A pak přišlo to nejlepší: nápad si tu svoji chvíli užít na maximum. Odměna ve formě kávy a civění „do blba“ v tu chvíli každodenního shonu vydala za tři dny u moře. Jako fakt. Doporučuju. A pozor: je to návykové.
Zdroj: autorský text
Václav Neužil: Některé páry spolu prostě nemají být. A musí na to přijít
