Na jakém koncertě plakal dojetím, proč by raději nechtěl jít na večeři s nikým, kdo ho fascinuje, a jak se herec a zpěvák Igor Orozovič (42) zdraví se svými blízkými?
Kdybyste si mohl vybrat kohokoli na světě, s kým byste chtěl jít na večeři?
Napadá mě spousta lidí, ale nakonec radši s nikým. Představa naplánované večeře a konverzace s někým, kdo mě fascinuje a koho si vážím, mě děsí. Měl bych strach, že nebudu dostatečně zajímavý společník. Mám rád, když se věci dějí náhle a přirozeně a když hovor vyplyne z náhodné situace. Ale napadá mě taková masochistická večeře s jistými „mocnými“ lidmi naší i světové politiky. Strašně rád bych se jich zeptal, proč to dělají? Proč zasévají do naší společnosti chaos, rozklad a zlo? Ten jejich sobecký důvod je asi jasný, ale nechápu, že nevidí ty následky a co tím způsobí do budoucna. A že jim nezáleží na nikom než na sobě. Politici by měli procházet psychotesty.
Zkoušíte si někdy předem, co řeknete, než někomu zavoláte?
Když mi na tom hodně záleží, snažím se předem sesumírovat si myšlenky, abych je dokázal přesně zformulovat a nevětvil se a nezamotal se. Často mi to hatí emoce, větvení myšlenek a fyzická nepřítomnost volajícího. Rád vidím lidem do očí a vnímám při komunikaci i řeč těla.
Jaká je vaše představa absolutního štěstí?
Myslím, že ho zažívám v drobných momentech docela často. Stačí na chvíli zapomenout na povinnosti nebo na celosvětové trable. Pak stačí málo: když ráno svítí sluníčko a dám si čerstvý rohlík s máslem, hezká chvíle s milovanou ženou, s dcerou, s kamarádem, v přírodě, velmi často s kapelou na jevišti, když se spojíme v jednu erupci hudební energie… Absolutní štěstí by bylo být jednou ke stáru smířený s tím, jaký život člověk žil, být zadobře s dětmi a s lidmi, které jsem během života poznal. Nemít v sobě hořkost a výčitky. Vhodné slovo by pro to asi našlo nějaké východní náboženství.
Jaký doopravdy jsem uvnitř. Ale to je problém každého člověka. Každé oči nás vidí jinak.
Jak by vypadal váš ideální víkend?
Vstát dříve než obvykle, výlet do přírody, skvělý sex, pak dobrý film v kině nebo koncert, pak skvělý sex… Anebo miluju víkendové výlety do evropských metropolí. Takže si vlastě přeju běžný víkend. Ale pro mě je to vzácnost, protože prakticky každý víkend hraju divadlo nebo koncertuju nebo všechno dohromady.
Kdybyste mohl něco změnit na způsobu, jakým jste byl vychovaný, co by to bylo?
Malinko víc sebedůvěry a pozitivního vidění světa. Jinak jsem za svou výchovu dost vděčný.
Chtěl byste vědět něco z budoucnosti?
Samozřejmě že ne. Ale často se vrtám v myšlence, jak to asi dopadne s lidstvem a jakým směrem se uchýlí příroda, až se nás zbaví.
Kdybyste se zítra mohl vzbudit a mít jakoukoli novou schopnost nebo vlastnost, co by to bylo?
Kromě lítání, neviditelnosti a podobně bych chtěl umět třeba všechny jazyky světa.
Píšete si deník?
Bohužel ne. Schovávám si všechny papírové diáře, kam jsem si psal nápady, sny, výjimečné momenty z divadla nebo vztahů. Když jimi listuji, je to cesta časem, ze které vykukují konkrétní momenty. Bohužel od nástupu chytrých telefonů jsou stránky diářů prázdnější a prázdnější. Jinak rád cestuji sám, a to si deník většinou začnu psát. Ale obvykle to udržím tak čtyři dny.
Jaký je váš největší cestovatelský sen?
Už jsem si toho dost splnil. Chci se hodně vracet do Indie a Afriky. Ale už mnoho let je mým snem Japonsko. Miluju japonskou kulturu, kupuji grafiky, knihy… Teď tam jezdí každý, ale já bohužel kvůli divadelnímu angažmá zatím nenašel vhodný čas. Ale jednou to dám.
Jakou melodii jste naposledy nemohl vyhnat z hlavy?
The Winner Takes It All od skupiny ABBA, ale ve verzi, kterou zpívá francouzská šansoniérka Carla Bruni. Zpívá to něžně a brnká na kytaru a najednou má ta píseň jinou hloubku a smysl.
Čemu jste se naposledy nahlas smál?
Když jsem teď začal číst Dostojevského román Běsi, což budu od září zkoušet v Národním divadle. Překvapilo mě, kolik je tam humoru. A jinak dnes svojí dceři, když poprvé jedla špagety.
Když potkáte známého, podáte si ruce, obejmete se, nebo se políbíte na tvář?
Ruku si podávám jen s někým, s kým se teprve poznávám. Ale jinak chci kontakt. Je to důležité a možná čím dál cennější. Když jde o kamaráda, musí to být pevné sevření, ze kterého sálá důvěra. Mám i pár kamarádů chlapů, se kterými se i políbíme. V Etiopii jsem viděl takový pěkný způsob zdravení i mezi lidmi, kteří ani nemusí být blízcí přátelé: chytnou se za ruce a navzájem se přitáhnou rameny, takže z toho je skoro obejmutí. To se mi líbí moc. Ucítíte toho člověka na okamžik velmi blízko.
Každý svou peřinu, nebo jedna velká společná?
Svoji!
Psané zprávy, nebo hlasovky?
Psané. Ale poslední dobou ve spěchu, anebo když chci ukočírovat vyznění zprávy a předejít nedorozumění, sklouznu i k hlasovce.
Já ji moc nevyužívám. Tedy ne na každodenní banality. Naposledy jsem s ní, ale i s odborníky z masa a kostí, konzultoval název svého nového alba. Jmenuje se totiž Sisyfá. Je to takový můj vybásněný ženský tvar od jména Sisyfos. Několik lidí mi řeklo, že by to bylo lepší bez čárky nad a. Tak jsem začal pochybovat, zjišťovat a konzultovat. A pak jsem se na všechny vyprdnul, protože takhle to ke mně přišlo v návalu tvořivosti a je to prostě moje slovo.
Jaké slovo nebo frázi nemůžete vystát?
To spíš záleží na konkrétních řečnících. Obecně nemám rád mlžení a schovávání za fráze. Mám radši rovné jednání bez frází.
Co vás naposledy dojalo?
Já se dojímám několikrát denně. Zase zopakuji dceru, pak i jakákoli krásná melodie. Včera jsem viděl po letech Truman Show a taky mě to dostalo. Ve stáří asi budu jako Horníček. Ale opravdu mě dostal koncert Nicka Cavea. Byl jsem na něm už potřetí, tentokrát na dosah ruky. Plakal jsem několikrát. To byl nepopsatelný koncert a smršť emocí.
Na co se teď nejvíc těšíte?
Povedlo se mi teď nastavit se tak, že se těším na všechno. Na čas s rodinou, taky na cestování, ale i na práci: Běsi v Národním, to bude šťavnaté, potom v Ungeltu budu dělat hodně zajímavou věc. A světlo světa, nebo spíš uši světa, spatřilo moje nové album. Pracovali jsme na něm dlouho v poměrně veliké sestavě samých zajímavých osobností.
Igor Orozovič vydal v září druhé album Sisyfá, které představí jedenáct písní. Doprovází ho jeho koncertní kapela, na desce hostuje Marta Kubišová, Jindra Polák z kapely Jelen či herečka Simona Lewandowska. Písně v albu spojuje intimní výpověď, hudební pestrost a silná vyprávěcí linka. Vizuální podobu vytvořila fotografka Alžběta Jungrová.
Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.
Článek vyšel pod původním titulkem „Igor Orozovič: Mám radši rovné jednání bez frází“ v časopise Marianne 09/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Václav Neužil: Některé páry spolu prostě nemají být. A musí na to přijít
