Přejít k hlavnímu obsahu
Promotion
Promotion
Promotion
Životní styl

Utajené myšlenky aneb Jak se rodí nevěra

Info ikona
Nevěra

Někdy to vypadá, že nevěra je vlastně úplně normální. Kde se ale v lidech bere? Jak je možné, že se z milujícího partnera či partnerky, kterého přece znáte jako své boty a který „by tohle rozhodně nikdy neudělal“, stane padouch, co vám s úsměvem na rtech vrazí pomyslný nůž?

Promotion
Promotion
Martin Zikmund | 16. 02. 2021

Ty konce asi všichni známe. Někteří z nás možná bohužel i osobně. Podvádějící partner týdny, měsíce a často i roky tomu druhému vlastně neustále lže. Každý den, každou noc, každým pohlazením, každým polibkem. Důvěra, která je pro vztah, a hlavně pro intimitu klíčová, získává trhlinu, o které však podváděný zpočátku nic netuší. Podvádějící o ní ale ví velice dobře, vnímá ji pokaždé, když mluví s podváděným

Najednou vám totiž už nemůže říkat všechno, nemůže k vám být zcela upřímný, nemůže vám zkrátka najednou věřit, že ho bezpodmínečně přijmete se vším, s čím za vámi přijde. Se vším ne. Navíc si musí dávat pozor, co komu říká, co kdo ví. A tak se jeho chování (nejen) k vám podle toho mění, protože tam, kde není (sebe)důvěra, nemůže být ani (sebe)láska. A v tu chvíli milenka či milenec získávají o to víc navrch, protože jí/jemu se přece podvádějící může svěřit absolutně se vším. Protože on(a) mu tak rozumí, chápe ho, přijímá. To s ní(m) může být konečně sám sebou! Ne, nemůže. Je to jen iluze. Ale v danou chvíli se to podvádějícímu přesně tak jeví.

Jenže podváděný tu změnu časem vycítí, a pak už je jen na jeho egoobranných mechanismech – mechanismech, které chrání naši psychiku před zraněními, která by ji svým rozsahem mohla ohrozit –, kdy a jak moc si tuto změnu připustí. Obvykle ale dlouho vítězí nejsilnější z těchto mechanismů – racionalizace. „Však toho má teď chudák v práci hodně.„No jo, no, tak ji zrovna bolí břicho, tak to nejde.“ „To je taková škoda, že musí být v práci až dlouho do noci…“ Ty výmluvy, co si sami sobě říkáme, jsou pořád stejné. Přesto stále velmi dobře fungují. Tedy až do té doby, kdy už pravdu nelze nevidět. Čím silnější pak byla racionalizace, tím silnější a hlubší ránu naše ego, či chcete-li srdce, dostává. A přichází na přetřes otázka PROČ? Proč k tomu došlo?! A na tu vám teď odpovím.

Kdy se rodí nevěra

Budete se možná trochu divit, ale nevěra se rodí mnohem dřív, než by se mohlo zdát. Vlastně ještě předtím, než začne váš vztah. Někdy dokonce i dřív, než se narodíte. Britský psychoanalytik John Bowlby, který přišel s teorií attachementu (vztahové vazby), která se právě tím, jak lidé žijí ve vztazích, intenzivně zabývá, totiž vysledoval, že způsob, jakým se lidé vztahují ke svým nejbližším, se z velké části mezigeneračně dědí. Výzkumy prokázaly, že kupříkladu děti z rozvedených rodin se v dospělosti mnohem častěji rozvádějí než ty z úplných, a že dokonce i ty důvody rozvodu bývají velmi často podobné. To, jestli se však jednou staneme podváděnými či podvádějícími, má však kořeny i jinde než v historii naší rodiny. Nejvíce se jich (nejen) podle Bowlbyho skrývá v tom, jak se k nám naše matka chovala v prvních třech letech našeho života, a dokonce i pár měsíců před naším narozením.

A pak tu je i druhý z rodičů, a to, jak se k sobě naši rodiče chovají. Už Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy, říkal, že holčičky si ve finále chtějí vzít za muže svého tatínka, zatímco chlapečci svoji maminku. A že v přeneseném slova smyslu se jim to v dospělosti také velice často povede, jen to zpočátku možná nevidí. A co je vůbec nejhorší – my ty parametry ani sami, vědomě, neznáme! A tak hledáme, hledáme, dokud nenajdeme někoho, kdo ty parametry splňuje, abychom pak začali zjišťovat, jestli s ním vůbec dokážeme a chceme žít. Přičemž ne každý, s kým dokážeme žít, je také tím, s kým bychom ve skutečnosti žít chtěli. A to už jsme zase u té nevěry.

Utajené nároky

Do každého vztahu tedy vstupujeme s určitými předpoklady o tom, jak by se náš partner měl ve vztahu chovat, abychom byli spokojeni. Část těchto předpokladů je nám však skryta, hluboko v našem nevědomí. A část z nich sice známe, jsou vědomé, ale obvykle je nezná ten, koho se tyto naše nároky týkají. „Chci mít velkou rodinu (tak jako rodiče), budeme bydlet v rodinném domku na předměstí (tak jako moji rodiče) a budeme víkendy trávit společnými rodinnými výlety a častými dovolenými (tak jako jsem to měla v dětství s rodiči),“ zní v hlavě jednoho partnera. „Budu mít jedno dítě (tak jako rodiče), budeme mít útulný byt v centru (tak jako rodiče) a budu mít spoustu času na svoje koníčky a kamarády (tak jako táta),“ zní v druhé hlavě. Protřepejte, zamíchejte, nechte pár let uležet, a až přijde diskuse o druhém dítěti a onom stěhování do domku za městem (tak snad už konečně!), připravte se na vypití poháru nevěry plnými doušky. Vcelku jedno, z které z těch dvou sklenic. Jde o to, který z partnerů narazí v kanceláři, na Facebooku či na Tinderu na svoji „chápající polovičku“ dřív. V případě potřeby můžete celý proces urychlit tím, že budete svůj protějšek násilím tlačit do své představy, která koliduje s tou jeho.

Je to tak, znát primární rodinu svého protějšku se občas vyplácí. Navíc problém je v tom, že byste ji museli znát v době, kdy vaší milované polovičce bylo tak 0 až 5 let. A to se ne vždy podaří. A ne vždycky to musí být tak, že to dotyčný chce (ať už vědomě, či nevědomě) mít přesně jako jeho rodiče. Často to bývá i přesně naopak. „Rozhodně nebudu žít někde na statku a dřít od rána do večera (jako moji rodiče) a rozhodně nechci manžela, co bude furt někde pryč (jako můj táta),“ i to je vcelku běžné. No, divili byste se, jak nebezpečně často skončí takoví lidé přesně v té samé situaci, do které se rozhodně nikdy za žádných okolností dostat nechtěli.

Vztah jako byznys

A pak tu samozřejmě jsou ti, kteří vztah berou čistě „byznysově“. Takzvaně lidé, kteří „vědí, co chtějí“. „Musí mít hlavně barák, BMW, aspoň mega na účtu,“ případně: „Musí mít prsa trojky, žádnou celulitidu, musí umět dobře ehm atd.“ K tomu se dá říci jen tolik, že podle nejrůznějších psychologických průzkumů nevědomí ovlivňuje 60 až 95 % toho, co děláme (v závislosti na tom, jak moc do něj započítáte řízení fyziologických procesů). Takže ne, ani „byznysové vztahy“ nejsou nevěry uchráněny. Nevědomí je prevít!

Jak z toho ven?

Gnóthi seauton“ neboli poznej sám sebe, jak stálo nad vchodem do chrámu boha Apollona v Delfách. Bohužel, tento jednoduchý recept se poměrně těžko realizuje. Navíc málokdo skutečně chce a dokáže poznat sám sebe. Pokud to však dokáže, pozná i své skryté, nevědomé nároky na partnera a v lepším případě se o nich také naučí s partnerem mluvit. Pozitivní je, že spousta lidí, co si projdou nevěrou, nakonec skončí u psychoterapeuta, kde se v tom lepším případě právě k podobným nárokům dopracuje.

Existuje ale i alternativní cesta. Poradil mi ji můj kamarád Josef, katolický kněz. „Vztah je o tom, že ti dva se postupně učí jeden druhého bezpodmínečně přijímat a také se mu odevzdat.“ Právě cesta bezpodmínečného přijetí, důvěry a zjevení našich zranitelností i zranění našemu partnerovi je cestou, která prohlubuje vztahovou vazbu. Mimochodem, z neurofyziologického pohledu je to cesta ke spuštění produkce oxytocinu, tedy hormonu, který mezi lidmi doslova vytváří pouto a potřebu o druhého pečovat. Jak však Josef dodal, i tohle je dlouhá, mnoho let trvající cesta vyžadující společné úsilí.

Ne, jednoduchý recept proti nevěře zkrátka neexistuje.

O autorovi:

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu JeČasNaZměnu.cz a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech. Více o něm se dozvíte na jeho stránkách www.nekouc.cz.

Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion