KLÁRA KOTÁBOVÁ: Dnešní zážitky budou také jednou retro

Tak především jsem si všimla toho, že ve třetí, sedmé a osmé třídě jsem měla mikinu ze stejného materiálu. Dokonce si troufnu říci, že tu samou. Žlutou, v jednom roce obohacenou o šňůrky, v jiném o všité kostkované motivy. Jakési klínky, abych se do ní vešla, ale to je jiný příběh.

Protože moje maminka četla časopis Burda, nosila jsem, k doma ušité mikině, sukni na gumu s vyšším sedlem. K tomu čínské tenisky, které jsme pod pultem koupily v obuvnictví ve Štěpánské ulici. Ty jsem měla mimo jiné na nohou, když jsem se poprvé líbala.

Dost jsem si je totiž šetřila.

Taky si pamatuji, že na rande jsem se se svým prvním hochem vydala do restaurace Arbat. Respektive pozval mě do přidruženého bufetu v ulici Na Příkopech, kde mi za sedm korun koupil hranolky s kečupem. Ovšem smíchaným s tatarskou omáčkou. Cítila jsem se milovaná. Což je pro mě důkaz toho, že láska prochází žaludkem. Jiný fastfood v Praze nebyl. Vlastně byl. Na Staroměstském náměstí se daly koupit pirožky do papíru, ty ale byly nad studentské možnosti.

Z fotografií je vidět, že město bylo vylidněné stejně jako dnes, hodně obchodů zavřených. Co nebylo, si lidí vyráběli svépomocí. Což byl i případ neonově žlutého svetru. A to je tedy causa mého dětství. Děsně jsem ho chtěla v deseti letech, jenže maminka se k jeho finalizaci dostala v době, kdy mi bylo čtrnáct. Abych jí udělal radost, vzala jsem si ho na sebe první gymnaziální školní den. Mezi intelektuály dělící se na Depešáky a další podskupiny, které ale měly společné jediné – byly oblečeni komplet v černém, jsem jaksi nezapadla…

… Ale k věci, nad fotografiemi vzpomínám na své dětství a dcery naslouchají. Vypráví také a zjišťuji, že jejich vzpomínky jsou podobné těm mým. Musely nosit tričko s Mickey Mousem, když do první třídy už by si ho na sebe nevzal nikdo soudnej a hlavně velkej! První rande mojí nejstarší dcery skončilo v Mekáči, kde si dali s hochem, skončivším v propadlišti dějin, na půl hranolky a pití. Středně veliké. Na víc jim nestačilo kapesné. Bylo totiž dvacátého osmého a u nás doma se peníze rozdělují první den v měsíci…

Taky vím, jaká ostuda byla (bráno optikou dcery), když jsem ji vezla první školní den do prvního ročníku na střední škole - a odmítla jí vysadit o dva bloky dál od budovy. Protože bylo nařízeno, že účastnit se mají rodiče. Nebo se nejmladší dcera rozněžňovala nad svou fotografií, na které měla dlouhé vlasy, které jsem považovala za nerozčesatelné a neustále jí nabízela, že skočíme někam, kde jí střihnou super praktické mikádo. Prý jsme jí svým návrhem týrala. Ale chtěla mi prý udělat radost, tak o mém návrhu uvažovala. Nakonec se ostříhala doma sama. Aby to mělo styl. Ale mámě? Té se věřit nebude… Nezná trendy z TikToku.

Prostřední dcera vytáhla vlastní obrázky. Svačin mimo jiné. Které jsem jí s láskou chystala na stovky florbalových zápasů. Tak aby byly zdravé, vyvážené, perfektní. Jenže ona je nenáviděla, tajně vyhazovala a raději si v bufetu kupovala párek v rohlíku. Co na tom, že pro sportovce nemá žádnou výživovou hodnotu, že… Jenže když holky z týmu, tak ona taky, že.

Nad snímky jsme si vyříkaly ty křivdy, které si s sebou do života neseme. Někdo neonový svetr vyrobený s pětiletým zpožděním, jiný svačiny, za které bylo třeba se stydět.

Nakonec jsme se ale shodly na tom, že právě to, co jsme zmínily, nás na našem dětství bavilo. Díky tomu jsme zažily něco, co nikdo jiný ne, já mám o čem psát a holkám vyprávět. A holky si mohou myslet, v tom správném věku, jak šílená matka jsem.

Doufám, že jednou budou, se slzou v oku, vzpomínat na maminčiny snahy, stejně jako to dnes dělám já.

Historie se totiž opakuje, jen v jiných kulisách.