Když se pustíte do stavby vlastního domu, málokdy jde všechno hladce. A když se do toho připlete těhotenství, nemoc i covid, člověk by mohl čekat katastrofu. Jenže někdy právě tyhle překážky nakonec vytvoří domov, který má duši.
Dům rostl pod vedením manželova otce. Aby ušetřili, vzdali se pronájmu a stěhovali se po rodině, po bytech, po garážích. Hrubá stavba byla hotová právě ve chvíli, kdy přišel covid a s ním i lockdown.
Podlahu a kachličky vybírali naživo. Zbytek většinou online. Nebylo to jednoduché, a to ani vrácení nevhodných věcí.
Zrcadla svítí nemocničně bíle, tak je přelepili páskou. Noční světla jsou laděná podobně. Ale všechno má svůj důvod a i ty malé nedokonalosti připomínají dobu, kdy vznikal.
Barevnost interiéru drží jednoduchá kombinace černé, bílé a dřeva.
Černá, bílá a dřevo fungují vždycky. Ladí s dětskými hračkami, fotkami, legem i suvenýry z cest. Hodně nábytku se s nimi stěhovalo z Prahy, něco pořídili nové, ale spousta věcí je s Ikea, jen přizpůsobených potřebám rodiny.
Bez dřeva si to majitelka nedovede vůbec představit. Nechybí dokonce ani dřevěné detaily v koupelnách, na vaně i v kuchyni.
Dům je bungalov s velkými prosklenými portály do zahrady.
A i když se majitelce občas zasteskne po Praze, nelituje. Manželovi se borelióza zlepšila a kluci mají dětství, jaké oni nezažili, zahradu, prostor a svobodu.
Tím, že mají přízemní bungalov, žijí stále napůl venku napůl uvnitř. HZ portál na terasu a francouzské okno z kuchyně k venkovnímu posezení jsou otevřené od jara do podzimu.
Na jedné stěně je časová osa s fotkami. Každá má svůj rok, místo a příběh.
Na konci je zrcátko se vzkazem „současnost“, takový malý vtípek.
