Její hlas znáte z letiště, i když možná netušíte, komu patří. Britská zpěvačka Charlotte Fairman ho ale už přes třicet let propůjčuje také legendární české elektronické kapele Ohm Square jako Charlie One. Kapela 10. listopadu oslaví své třicáté narozeniny v pražském klubu Roxy. Povídaly jsme si o Praze devadesátých let, hudbě, módě i o tom, jaké to je, když vás k odletové bráně popohání vlastní hlas.
Váš hlas provází cestující na letištích v Praze, Dubaji a dalších místech světa. Už vás někdy vlastní hlášení zachránilo před zmeškaným letem?
Už se mi to stalo mockrát, situace, kdy běžím k odletové bráně a slyším sama sebe, jak hlásím poslední výzvu k nástupu. V duchu si vždycky říkám: „No jo, vždyť už běžím.“ Je to dost surrealistické. I když na pražském letišti už jsem samozřejmě na svůj hlas zvyklá.
Jste spíš typ, který bývá na letišti, ale i kdekoliv jinde v životě, s předstihem, nebo dobíháte na poslední chvíli?
Na to byste se asi měla zeptat mých přátel… Takhle – v jednom z mých hudebních projektů, kNot photogenic, jsem vystupovala pod jménem LML. To je zkratka Little Miss Late neboli Slečna Opozdilá. Ale mám i dobrou zprávu. Nakonec vždycky dorazím!
Před více než 30 lety jste přiletěla do Čech a už tady zůstala. Spousta lidí by mířila pravděpodobně opačným směrem. Čím vás tehdy Praha tak učarovala? A zamilovala byste se do ní, i kdybyste tady poprvé přistála dnes?
To je zajímavá otázka. Vlastně vůbec nevím, jestli bych si k Praze vytvořila stejně silný vztah, kdybych sem přijela poprvé až dnes. Jsem si jistá, že velkou roli sehrála doba, která mě sem zavedla. Polovina devadesátých let byla mimořádná, ať už šlo o hudbu, kulturu, nebo svobodu. Ta byla v Praze doslova cítit na každém kroku. Stejně jako nadšení z nových možností. Malé bary s elektronickou hudbou, zajímaví lidé, tajemné uličky a průchody, a to všechno na pozadí secesní a gotické architektury. A skvělé pivo za nějakých třicet pencí. Jak by na takovém místě někdo nechtěl zůstat?
Pomohla vám Praha naplnit vaše umělecké i osobní sny? A čím vás za tu dobu nejvíc naštvala a čím v dobrém překvapila?
Myslím, že mi Praha v mnoha ohledech dala prostor umělecky se realizovat. Za ty roky jsem byla součástí spousty hudebních projektů, včetně mých milovaných Ohm Square. Zároveň ve mně ale pořád hlodá určitá frustrace. Vím, že mám ještě strašně moc co nabídnout. Mám nahranou spoustu nápadů, jen se mi ne vždycky daří dotáhnout je do finální podoby. Ale to není Prahou, to je mnou. Samozřejmě mě tu za ty roky naštvala spousta věcí. Nikdy ale natolik, abych si začala myslet, že jinde je tráva zelenější.
Váš hlas je pro vás zásadní pracovní nástroj. Jak se za těch třicet let změnil? A jak se proměňoval váš vztah k němu?
Nemyslím si, že by se nějak zásadně změnil. I když nedávno jsme na Color Music Radiu ve Phono.cz pouštěli jednu starou skladbu, kterou jsem nahrála v jednadvaceti letech s kapelou Gadzouk z jižního Londýna. A říkala jsem si: „Panebože, kdo je ten roztomilý vrabčáček?“ Zněla jsem jinak. Můj hlas byl takový čistý. Dnes už se asi nebojím vyjádřit hlasem cokoliv, co zrovna cítím. Dřív jsem bývala opatrnější.
Užíváte si postupem času stále víc i zpěv v Ohm Square? Letos slavíte 30. výročí…
S Ohm Square je pořád legrace. Oba s Honzou rádi experimentujeme a hledáme nové možnosti. Už během příprav letošních koncertů k našemu třicátému výročí se zrodilo několik nápadů, ze kterých určitě vzniknou další skladby. Tedy až za sebou budeme mít narozeniny v Roxy. Myslím totiž, že nejdřív budeme oba potřebovat tak týden pořádného volna. Poslední dobou na tom všem pracujeme opravdu intenzivně.
Vizuální stránka hraje v tvorbě Ohm Square čím dál větší roli. Jak důležité je pro vás dnes to, jak kapela vypadá, nejen jak zní?
Hrát si i s vizuální stránkou vystoupení nás baví čím dál víc. S projekcemi, světly, scénou, ale také kostýmy. Přes léto jsem si moc užila spolupráci s návrhářkou Magdalenou Rajnohovou, se kterou pokračujeme i v rámci našeho podzimního turné včetně velkého koncertu v Roxy. Máte se na co těšit.
Je vidět, že módu milujete i v každodenním životě. Jaké jsou vaše nejoblíbenější módní značky a second handy? Kam bychom spolu vyrazily na nákupy v Praze a kam v Londýně?
Vždycky mě fascinovala Vivienne Westwood. Mám od ní dvoje nádherné boty. Bylo mi moc líto, když zemřela. A vlastně si říkám, jestli je její značka bez ní pořád stejně zajímavá. Dřív jsem milovala nakupování v second handech a vintage obchodech. Jenže teď se snažím probrat celý svůj šatník a zbavit se věcí, které už nepotřebuju. Takže dokud v tom neudělám pořádek, budu se second handům raději vyhýbat. Nedávno jsem objevila SmetanaQ Showroom na pražském nábřeží. Mají tam zajímavý výběr lokální módy, šperků a dalších věcí. Navíc je to krásný, světlý prostor. Koupila jsem si tam skvělé džíny od Heavens Jeans. V Londýně ráda vyrážím na trhy, třeba Spitalfields nebo Portobello Road. Kdysi dávno jsem pracovala v jednom skvělém obchodě s oblečením v Soho. Pokud vím, pořád je to hodně živá čtvrť. A v londýnských vintage obchodech a různých obchůdcích s kuriozitami se vždycky dají najít nějaké poklady.
Tři skladby z celé éry Ohm Square, které bychom si měli dát do sluchátek on repeat v rámci přípravy na váš koncert v Roxy?
Natural Born Killer, Circle Me a Tumbleweed. Už se na vás všechny moc těším!
Zdroj: Autorský rozhovor Ivany Marcinové s Charlotte Fairman
