Do starého domu člověk často nevstupuje jen dveřmi, ale hlavně srdcem. Přesně to se stalo manželům, kteří z rušné Vídně zamířili na rakousko-moravské pomezí a v malém městečku Retz objevili stavbu, jež na své nové majitele zřejmě čekala celé století.
Z objektu, kde se naposledy něco dělo v roce 1920, vznikl domov, útulná kavárna i citlivě pojaté apartmány. A také příběh, který se krásně čte, a ještě lépe žije.
Manželé žili dlouhé roky ve Vídni, blížila se svatba, čas na změnu. Ona z Vrbovce, on z Maďarska, oba s chutí najít menší město, kde si to zamilují. Retz znají jen ze vzpomínek, a přesto je vtáhl natolik, že začali sledovat místní nemovitosti.
Nadšení ovšem střídalo zoufalství. Cena byla nereálná, jednání se táhla měsíce. A přitom si už neuměli představit žít jinde.
První dva roky rekonstrukce byly nejtěžší. Dům dlouho rozkopaný, postoupili o krok vpřed a vzápětí dva kroky zpět, práce nekonečně mnoho.
Učili se plánovat, zvládat nečekané a stát se svými vlastními mistry.
Dům je postavený na staré hradbě z roku 1300. Další části přibývaly během 15.–18. století, střídali se tu pekaři, ševci, octárna, dokonce i správce zámku.
Pod nánosy bílé barvy se v tomto domě ukrýval poklad: malované stropy a zdi. V tuto chvíli se pro manžele stala rekonstrukce mnohem více osobní záležitostí.
Dům znovu dýchá. A oni si uvědomují, že jejich rekonstrukce je jen malý článek v dlouhé historii tohoto místa.
Interiér je jednoduchý, minimalistický. Lidé tehdy žili skromně a dům si to pamatuje.
Do prostoru proto manželé volí barvy, které jsou nevšední, ale příjemné.
Pomáhala i sestra architektka, která citlivě vede jejich nápady správným směrem.
Pro oba manžele je velmi důležité, aby si hosté od nich odvezli zážitek. Snaží se proto dělat vše, ať už jde o kvalitní jídlo, příjemnou podkresovou hudbu nebo domácí dortíky. Největší odměnou pak je, když se k nim lidé rádi vrací.
Když se sem neplánovaně stěhovali v březnu 2020, nebylo v domě nic.
Vařili na skládacím stolku a jednoplotně, do vany padala omítka a v noci přikládali do kamen každé tři hodiny.
Byla to zkušenost, která je naučila být vděční za každý krok vpřed.
Dnešní atmosféra zde je tichá, klidná a stále autentická. Dům si ponechal tvář, jen dostal péči.
A majitelé? Ti získali nejen místo k žití, ale i prostor, kde mohou sdílet radost. Lidé si odvážejí zážitek, chuť domácích dortíků a pocit, že byli na návštěvě u někoho, kdo svůj domov opravdu miluje.
