Nevyužívaný pokoj pro hosty si přetvořila na romantickou ložnici plnou holčičích doplňků

Denisa se do Svatbína přestěhovala před třemi lety po rozvodu, plna odhodlání začít znovu. Dům, který si tu koupila, neměl WC, jen kadibudku na zahradě a tristní koupelnu. Zabydlela se v jedné obyvatelné místnosti a pustila se do rekonstrukce. „Dala jsem do kupy kuchyň s jídelnou, hygienické zázemí a pokoj pro hosty. Ložnici pro sebe jsem pořád odsouvala a stále se obelhávala, že mi stačí rozkládací gauč v kuchyni. Jednoduše jsem byla zvyklá myslet víc na ostatní než na sebe. Jenže kamarádi tu přespali dvakrát do roka a z pokoje pro hosty se postupně stávalo skladiště. Jednoho dne jsem si řekla: Dost! Já jsem přece důležitější než návštěvy a chci se konečně pohodlně vyspat v krásné ložnici, o které roky sním,“ vypráví Denisa. „Záměrně jsem ložnici tvořila jako svůj osobní ženský prostor, do té doby jsem žádný takový neměla. Byl to můj sen. Spí tu se mnou malá fenka Liška, někdy se přidá i větší Linda. Občas přijede na víkend dcera Adéla a té jemné barvy a materiály rozhodně nevadí. Šířka postele, 160 centimetrů, mi bohatě postačuje. Nápad s baldachýnem byl můj další sen. Vždy to vázlo jen na způsobu uchycení ke stropu, což se tady podařilo vyřešit snadno a hlavně jsem to zvládla sama. Dům je v pravidelných rozestupech zpevněn kovovými traverzami, stačilo je jen očistit a dát na ně silné magnetické háčky. Sehnala jsem takové, co unesou šedesát kilo! Jimi jsem protáhla provazy, do smyček na koncích vsunula oloupané větve z lesa a na ně zavěsila jemnou průsvitnou látku a dekorace. Vysoký strop se tím příjemně snížil a prostor kolem postele je mnohem útulnější a měkčí,“ vysvětluje Denisa.

Harmonie na prvním místě

„Ačkoli už jsem několikrát zažila intenzivní pocit propojení role investorky a designérky, přesto jsem chvílemi trpěla. Neměla jsem zpětnou vazbu a nebyla si vždy jistá, jestli jsem se rozhodla správně. Věděla jsem jen, že hlavní roli bude hrát pudrově růžová, ale potřebovala jsem ji ,odsladit‘ temnějším základem – zachovala jsem původní tmavou barvu podlahy, jen jsem ji hodně nasucho přetřela matným bílým nátěrem, což jí dodalo příjemnější zemitý tón i patinu. Pokoj jsem rozdělila na dvě zóny – relaxačně pracovní s postelí a úložnou s komodami podél stěny, která funguje jako živý obraz: postupně obrůstá pokojovkami, kterým se tu neuvěřitelně daří díky jižní orientaci pokoje a spoustě denního světla. V noci zatáhnu skvělé black out zatemňovací závěsy, které dokonale odcloňují nepříjemné světlo z uliční lampy,“ říká Denisa Bartošová. „Nikdy jsem do vlastní postele nijak zvlášť neinvestovala. V bývalém domě jsme měli krásnou dubovou, starožitnou, chvíli jsem dokonce uvažovala, že bych si ji sem vzala, ale proč tahat do nového života minulost… Když jsem se na internetu poohlížela po jiné, došlo mi, že vůbec nevím, jakou bych chtěla. Až postupnou vylučovací metodou jsem ke svému překvapení zjistila, že mě nejvíce lákají čalouněné a trochu princeznovské. Byl to hezký osobní proces hledání, stačilo jen naslouchat svým instinktům. Tahle je krásná, má masivní rám, kvalitní rošt a vysoké čelo s nádherným čalouněním. Matraci jsem zvolila středně tvrdou, oboustrannou, s rozdílnou tuhostí na každé straně a vyplněnou kokosovým vláknem. Pokud jde o barvy, ráda si jedu bílou a neutrální odstíny – šedou, béžovou, krémovou a pudrově růžovou. Tu mám z barev asi nejradši, možná ji ale za čas vyměním třeba za hořčicovou, díky neutrálnímu základu to půjde snadno. Baví mě vytvářet na první pohled nesourodou směs, kombinuju materiály, vzory, vlastní DIY, chlupaté koberce, huňaté přehozy, polštářky, retro kousky s moderními a k tomu spoustu kytek… Všechno dohromady vytváří harmonický a útulný prostor, kde se cítím v klidu a bezpečí.“

TEXT: MIRKA VERNEROVÁ | FOTO: ROBERT TICHÝ