Kyberšikana útočí: Jak před ní ochránit svého potomka?
Zprvu může působit nevinně, její důsledky jsou mnohdy ale fatální.
marianne.cz
Návrat do školních lavic pro někoho znamená začátek nové etapy, pro jiné však návrat do psychického pekla. Šikana je bohužel stále velmi aktuálním problémem, se kterým se mnoho dětí opakovaně setkává. Jak šikanu rozpoznat a zastavit hned v počátku? Jak takovou situaci řešit? Jak na ni reagují spolužáci oběti? A proč k šikaně vůbec dochází? Na tyto otázky jsme se zeptali Markéty Školoudové, ředitelky neziskové organizace Dům tří přání, která pomáhá dětem a jejich rodinám v obtížných životních situacích.
To, co si představujeme pod pojmem šikana, je staré jako lidstvo samo. Pojem se poprvé objevil zhruba před 100 lety v armádě a týkal se především nováčků. Daný jedinec je opakovaně a úmyslně vystavován negativnímu chování jiné osoby nebo skupiny. Pro definici šikany je nutné, aby u chování šikanujícího byl potvrzen záměr, opakování, mocenská nerovnováha a aby byly pojmenovány negativní dopady na jedince, který byl šikaně vystaven. Ve virtuálním prostředí k původním čtyřem bodům přibývají další dva, a sice anonymita útočníka a výrazně větší publikum. Kyberšikana navíc probíhá rychleji, protože k napadání může docházet systematicky. Je to pak o to brutálnější s větším negativním dopadem, a proto ještě nebezpečnější.
Konkrétní čísla známe na základě výzkumů, které provádí Pražské centrum primární prevence. Opakované či pravidelné slovní napadání zažívá 28 % žáků. Necelých 8 % žáků pak uvedlo, že zažívá opakované či časté fyzické napadání. Tato čísla od roku 2016 neklesají, ale ani nerostou. Více než polovina žáků uvedla, že se za poslední rok setkala s tím, že je někdo slovně urážel či ponižoval. S fyzickým napadením se za poslední rok setkala pětina dětí.
Podle výzkumů Pražského centra primární prevence se na internetu s opakovaným či pravidelným pomlouváním, zesměšňováním a nadáváním setkává 15 % žáků. 39 % pak uvedlo, že se s tím setkalo minimálně jednou za poslední rok. Toto číslo meziročně stoupá. Kyberšikana je přímo úměrná k rostoucímu významu sociálních sítí v životě dnešních dětí.
Určitě nesmíme opomenout fakt, že k šikaně dochází také ze strany žáků směrem k učitelům. Děti je nejčastěji napadají slovně. Co se týká kyberprostoru, na sociálních sítích zveřejňují různá videa. Dále dochází k ignorování, nerespektování, zesměšňování, ničení věcí, ae fyzickému napadání.
Žijeme ve společnosti, kdy se snažíme negativním vlivům zabránit. Velice zásadní je Metodický pokyn Ministerstva školství, který byl vydán v roce 2016, a je velice dobře, že si ve školách začali uvědomovat, že šikana se skutečně vyskytuje a má na šikanované dítě, adolescenta nebo i dospělého člověka závažný dopad. Ve třídě dochází k psychické nepohodě jak u jednotlivců, tak i v celém kolektivu, a samozřejmě ke zhoršení školních výsledků. Učitelé jsou dnes lépe školení a vědí, co mají v takových případech dělat. Více se pracuje s celými třídami a děti jsou vedeny k tomu, aby dokázaly rozlišit, co si ke komu kdo může dovolit a co dělat v jakých situacích. Vzhledem k prevenci je zřejmé, že se čísla nezvyšují, ale byli bychom samozřejmě rádi, pokud by statistiky klesaly.
Dítě vám nejlépe poví, co se mu děje bezprostředně po útoku. Pokud se dostane do bezpečného prostředí, například do svého domova, a cítí se dobře, nemá chuť se vracet v myšlenkách k tomu, co negativního prožívalo ve škole či jinde. Avšak rodiče si mohou všimnout, že dítě začíná být uzavřené, chodí domů špinavé, potrhané, klidně i hladové nebo má nějaké zranění, které nedokáže vysvětlit. Dále si můžete všimnout toho, že původně pečlivé dítě najednou začne zapomínat. Ve škole se dostává do velkého stresu, nevnímá slova paní učitelky a nezapamatuje si domácí úkoly nebo pokyny. Jedná se o drobné signály, které mohou indikovat problém.
Je třeba bezpečným rozhovorem zjistit, co se děje, a vyjádření dítěte nebagatelizovat. Dát si pozor na to, abychom i třeba v dobré víře nedávali dítěti pocit, že to, co se mu děje, je v pořádku. Například tatínkové řeknou, že i oni se ve škole prali. Dítě musí vidět, že mu věříme, že mu chceme pomoct a situaci začít řešit. Rodič by měl o útocích zjistit co nejvíce informací. Pokud se jedná o vážné fyzické napadání, měl by nechat dítě vyšetřit, nevystavovat ho kontaktu s agresorem. Následně je třeba řešit šikanu se školou, kdy je třeba trvat na osobní schůzce, nikoliv pouze telefonicky. V žádném případě není vhodné chtít po dítěti, aby situaci řešilo samo a už vůbec ne, aby útočníkovi jeho chování vracelo. Je dobré obrátit se na organizace, které se problematikou šikany zabývají. V závažných případech by mohlo být někdy nutné spolupracovat i s Policií ČR.
Neexistuje žádný manuál na to, jak tomuto jevu zabránit. Je ovšem nutné si uvědomit, že dítě potřebuje lásku a čas rodičů. Je potřeba navázat bezpečnou vazbu. Rodiče si s dětmi musí každý den povídat, a to nejen o tom, co bylo ve škole. V ideálním případě mít s dítětem takový vztah, aby se nebálo s čímkoliv svěřit. Je důležité mu vysvětlit, co si k němu ostatní mohou dovolit a co už není v pořádku a nemá si to nechat líbit a mlčet.
Dnes mají možnost vyhledat například chatovou pomoc, krizové linky a krizová centra. Nejlepší je svěřit se komukoliv, ke komu má dítě důvěru, ať už je to učitelka, družinářka nebo trenér. Ti jsou proškoleni a mají jasně dané pokyny, co v takové situaci dělat.
Proběhlo mnoho výzkumů, proč někdo šikanuje a mezi hlavní důvody patří dlouhodobá frustrace. Druhou příčinou může být důležitost vrstevnické skupiny, kdy dítě spadne do špatné party. Velice důležitým faktorem je výchova, nejen v rodině, ale i ve školních kolektivech a celkové nastavování hranic, co je v životě správné a co ne. Mnohdy se samozřejmě jedná o kombinaci více faktorů. Zastávám názor, že každý je jedinečná osobnost. Ovlivňuje nás genetika, výchova a prostředí, ve kterém se pohybujeme.
Jsou tři hlavní typy dětí, které šikanují. První jsou fyzicky silnější, chovají se hrubě, vulgárně, nemají zábrany a často se potýkají s kázeňskými přestupky. Druhý typ je velice těžko odhalitelný. Navenek jsou to slušné děti, které nemají žádné kázeňské přestupky. Jejich šikana je promyšlená a sofistikovaná a tím i hodně zraňující. Třetím typem jsou děti, které na sebe rádi strhávají pozornost, jsou oblíbení, jsou to třídní baviči, ale jejich chování může zraňovat někoho z jejich okolí. Ostatní děti často nedokážou domyslet závažnost svého jednání.
Obětí šikany se může stát kdokoliv. Mnohdy jde však o člověka, který se nějakým způsobem odlišuje. Odlišnosti mohou být různé, od rasové a národnostní až po handicapy. Dále může jít o děti úzkostné a plaché, které neumí zareagovat a dovolí agresorovi, aby ho začal šikanovat. Může jít i o děti, které jsou v kolektivu nové. Souviset s tím může i to, že dítě nosí staré a špinavé oblečení, které nevoní. Většinou si agresor vybere zranitelného jedince.
Děti jsou přátelské a kamarádské a často se to samy snaží řešit. Věřím, že děti jsou v jádru hodné a bývají to často ony, kdo se pokusí pozitivně zasáhnout. Spousta z nich je od rodičů vychováváno k tomu, aby nebyly lhostejné k negativním věcem, které se dějí. Na druhou stranu se může bohužel stát, že se z toho, kdo se zastane oběti, stane sama oběť šikany. Řešila jsem případ holčičky z první nebo druhé třídy, která se zastávala spolužačky, které se děti posmívaly kvůli tomu, že zapáchá. A pak se ona sama stala obětí. Začaly jí nadávat, posílat urážlivé dopisy, vylívat jí do aktovky jogurt a podobně. Trvalo to dlouho. Nakonec problém odhalil tatínek jednoho z dětí, které holčičku šikonavaly. Našel u něj rozepsaný urážející dopis. Sám se stal iniciátorem řešení situace. Následně se pracovalo s celou třídou.
Organizace zahájila svou činnost před více než 20 lety, především proto, aby pomáhala ohroženým dětem v náročné sociální situaci. Momentálně má Dům tří přání 5 center. Věnujeme se například dětem a rodinám, které procházejí těžkým rodičovským konfliktem, a snažíme se, aby nastavení střídavé péče bylo pro děti co nejméně stresující. 10. září 2024 proběhlo slavnostní otevření nového centra, kde bude možnost poskytovat dětem také pobytovou formu krizové pomoci. Za zmínku také stojí i centrum duševního zdraví pro děti a adolescenty. Dítě je zde v péči celého multidisciplinárního týmu, který tvoří dětský psychiatr, psycholog, zdravotní sestra, sociální pracovníci, speciální pedagogové a rodinní poradci.
Po ukončení studia na gymnáziu absolvovala dvouleté nadstavbové studium, obor porodní asistentka. V průběhu svého zaměstnání vnímala nedostatek psychologické podpory pro rodiče při sdělení nepříznivé diagnózy, prenatálních ztrátách, anebo po narození dítěte s postižením. A protože chtěla poskytovat pomoc odbornou a kvalifikovanou, při zaměstnání porodní asistentky vystudovala kombinovaný obor sociální práce a psychologie. Od roku 2007 se intenzivně věnovala rodičům, kterým byla zjištěna závažná vada jejich miminka, a navrhla systém Komplexní individuální péče o rodiny po narození dítěte s postižením. Své univerzitní vzdělání doplnila absolvováním výcviku v Komplexní krizové intervenci a studiem poradenské psychologie. Pravidelně se aktivně účastní odborných konferencí, vzdělávacích akcí a stáží. Přednáší na mnoha univerzitách v České republice. Nyní je ředitelkou Domu tří přání v Praze a studentkou kombinovaného doktorandského oboru aplikovaná etika na UK v Praze.
Rozhovor s PhDr. Markétou Školoudovou