„Nutkavé chování u dětí nepodceňujte,“ radí psycholožka a rodinná i rodičovská terapeutka

Osmiletá Amálie odmítá sáhnout na peníze, nechce nikomu podat ruku a přehnaně pečuje o svou hygienu. Devítiletý Tomáš několikrát denně kontroluje, jestli je vypnutý plyn na sporáku. Desetiletá Jana cestou do školy zastavuje na konkrétních místech a zopakuje si jednoduchou říkanku. Prý tak předejde smůle a špatným událostem. „Nechci to zakřiknout,” říká Jana. „Kdybych zapomněla, něco by se mohlo stát mně nebo mamince.”

S těmito a dalšími dětmi (jejich jména jsem pochopitelně změnila) jsem se setkala během své psychoterapeutické praxe. Jejich společným znakem je obsedantně kompulzivní chování, které se řadí mezi úzkostné poruchy a projevuje se především nutkavými myšlenkami nebo představami. Vyznačuje se například potřebou neustálého opakování určitých činností, ulpíváním na striktně naučených rituálech a pravidlech, nadměrnou úzkostí a strachem z katastrof, pokud věci nedělám určitým způsobem.

Postupná změna myšlení

Pokud je vám takové chování povědomé, možná si kladete otázku, jaké chování je ještě „normální” a jak poznat okamžik, kdy zasáhnout. Odpověď je jednoduchá: pokud má nutkavé chování dítěte trvalý charakter a zasahuje do každodenního života (dítě například kvůli bacilům odmítá cestovat v MHD), neváhejte vyhledat odborníka, a to především psychologa se zkušenostmi s kognitivně-behaviorální terapie. Léčba většinou obsahuje právě kombinaci psychoterapie, případně i po návštěvě psychiatrie podávání léků. Terapie by měla dítěti pomoci měnit negativní myšlenky na efektivnější způsoby myšlení. Terapeut obvykle pracuje tak, že se ve spolupráci s rodiči snaží dítě postupně vystavovat situacím, kterých se obávají. Děti se naučí, že mohou čelit strachu i bez opakujících se rituálů.

Jak svým dětem můžete pomoci jako rodič v každodenním životě? Naprostým základem je umět projevit empatii. Snažte se dítěti porozumět, aniž byste ho soudili nebo se mu posmívali. Za pomoci odborníka trénujte, jak obsedantně kompulzivní chování zmírňovat a snižovat jeho frekvenci. Posilujte takové chování, které obsedantně kompulzivní rysy nemá. Za takové chování odměňujte. Nechte své dítě, aby si vyzkoušelo, že pokud určité chování nevykoná, katastrofa přesto nepřijde.

Děti si ve většině případů uvědomují, že jim nutkavé představy neprospívají, ale nedokážou si pomoci a odolat jim. Právě určitá činnost (například mytí rukou nebo opakování básničky) má zneklidňující pocity snížit a zabránit něčemu, co bude – v jejich mysli – ještě nepříjemnější. Rituály dětem mohou zpočátku poskytovat určitou úlevu, ale tím, jak se množí a nabývají na intenzitě, spotřebovávají stále více energie. Myšlenky a rituály se tak stávají stresujícím a obtěžujícím cyklem. Mohou ztížit schopnost se soustředit, bavit se s kamarády i s rodinou (například zmíněná Amálie odmítala návštěvy), ale třeba i pořádně se vyspat.

Jaké jsou nejčastější obavy dětí s obsedantně kompulzivní poruchou?

• Choroboplodné zárodky, špína, nemoc, zranění nebo poškození

• Strach z toho, že v rodině někdo onemocní, zraní se či zemře

• Myšlenky na věci, které se dítěti zdají být špatné či nemístné

Jaké jsou nejčastější rituály?

• Šlapání na konkrétní místa

• Opakování určitých vět

• Kontrola bezpečnosti (například sporáku nebo toho, zda je žehlička vypojená ze zásuvky)