Přijímačky na SŠ jsou doslova za rohem. Jak vašim dětem pomoci, aby z nich nebyly tak ve stresu?

Když dítě dělá přijímačky na středí školu, může mít pocit, že se jejich výsledkem rozhodne celá jejich budoucnost. A je přirozené, že tento pocit mají i někteří rodiče. Je to přeci jenom velká věc. Zároveň je ale dobré mít na paměti, že výsledek přijímaček nerozhoduje o úspěšnosti v celém životě. Vždy jsou nějaké další možnosti. Namísto vyvíjení ještě většího tlaku na děti, který spíše přispěje k tomu, že budou při přijímačkách dělat chyby, je lepší přečíst si doporučení, jak jim pomoci stres z nich zmírnit.

Jak zmírnit stres z přijímaček?

Psycholožka a autorka knihy Teorie typů Šárka Miková doporučuje podívat se na stres z přijímacích zkoušek optikou čtyř stresových faktorů, jak je popsala Sonia Lupien, zakladatelka Centra pro studium lidského stresu. Ty podle odborníků v dětech zvyšují stres. Miková radí, jak s nimi naložit:

1. stresor = novost

„Pomozte dítěte eliminovat nové prvky z testovacího dne. Mělo by vědět, jak to bude ve škole a případně i ve zkušební místnosti vypadat a jak bude test probíhat. Velmi užitečné jsou samozřejmě i mnohokrát opakované cvičné testy, které dítě učí nejen to, jak zvládat jednotlivé typy úloh, ale také získává zkušenost, jak si rozvrhnout čas na celý test,“ doporučuje psycholožka.

Dítě by mělo vědět, že pokud mu úloha připadá nová, možná jen špatně přečetlo zadání nebo postupovalo jinak než obvykle. Nové mohou být ale i aktuální negativní emoce, které dítě prožívá například kvůli konfliktu s kamarády nebo rodiči.

2. strestor = nepředvídatelnost

I když dítě ví, do čeho jde, mohou nastat nepředvídatelné situace. Měli byste proto mít připravený záložní plán, když se zaseknete v dopravě, nebo mít připravené záložní oblečení, kdyby se ráno rozbil zip. I taková drobnost může některé typy dětí vyvést z rovnováhy.

Během samotného testování může dítě propadnout panice, že úloha vypadá jinak, než zná – velmi pravděpodobně se jedná ale o stejný princip, jaký trénovalo u mnoha podobných úloh.  „Pokud se dítě zasekává na nejtěžších úkolech, mělo by mít naučenou strategii je přeskakovat. Je mnohem lepší jet na jistotu a dosáhnout 40 bodů z 50 než se zaseknout na dvou nejtěžších úkolech a mít nakonec kvůli nedostatku času bodů třeba 20,“ dává tip odbornice.

Ve stresu zároveň dochází ke zúženému vnímání, které nás vede k používání zažitých způsobů uvažování. Možná ale zažitý postup není v dané chvíli ten nejvýhodnější. Místo paniky „Nevím, jak to mám vyřešit!“ si dítě může položit otázku: „Co můžu udělat?“ Rozšíří si tím úhel pohledu směrem k možná netradičním, ale v dané chvíli efektivním způsobům. „Můžu zkusit výsledek odhadnout? Můžu to spočítat na prstech? Můžu zkušebně dosadit nějaká čísla? Nebo si jen tipnout?“

3. stresor = ohrožení ega

Stres může způsobovat i pocit, že dítě čelí ohrožení sociálního postavení či obavě ze selhání a pocitu vlastní neschopnosti. Proto je potřeba mu zdůrazňovat, že výsledek přijímaček nevypovídá nic podstatného o jeho inteligenci. Dítě může být chytré a spoustu toho znát, a přece v testu neuspěje. Nezáleží jen na tom, jak moc trénovalo, ale bohužel i na tom, kolik si rodiče mohli do přípravy na testy dovolit investovat.

„Výsledek testu navíc ovlivňují negativní emoce, zejména úzkost. Tu může dítě částečně zvládnout tím, že k situaci vědomě zaujme určitý postoj. Tím zapojí svůj prefrontální kortex, tedy jediné centrum v mozku schopné ovládat naše emoce. Místo postoje „jsem chudák, oběť situace“ si může říkat „však já sobě i druhým ukážu, že to zvládnu“. Místo představ, jak hrozně se bude cítit a jak špatně dopadne, si dítě může představovat, co bude během testu dělat – že dostane test, který dobře zná, jaké typové úlohy tam budou, jak v nich bude postupovat a podobně,“ navrhuje Šárka Miková.

Dítě se i může zabavit představou, co bude po přijímačkách – jak se mu uleví, půjde s vámi na jídlo, bude dělat to, co ho baví. Může si říkat „To je super, že už je to tady! Za pár hodin bude po všem!“

4. stresor = vnitřní pocit kontroly

Největším lidským stresorem je pocit bezmoci, tedy jsme-li ve vleku dění. Můžeme-li situaci ovlivnit, jsme klidnější, uvolněnější, dokážeme jasněji uvažovat.

„Nedostatek vnitřního pocitu kontroly může dítě doprovázet už během přípravy na testy, kdy rodiče dítěti organizují život, aniž by mělo nějakou možnost volby v tom, kdy se bude učit a kdy naopak dělat to, co ho baví, nebo odpočívat. Rodiče sami mohou být ve velkém stresu, protože nemohou ovlivnit, co se s jejich dítětem stane, přitom by mu tolik chtěli pomoci. Pokud ale svůj stres ventilují, výrazně dítěti komplikují situaci. Měli by naopak dítěti naslouchat, brát v úvahu jeho názor, netlačit ho do ničeho jenom proto, že to oni sami chtějí,“ doporučuje autorka Teorie typů.

Každé dítě je jiné

Uvedené stresové faktory nemusí ale dle Teorie typů hrát stejnou roli u všech typů dětí. „Pro děti s vrozenými potřebami stabilita a předvídatelnost bude nejhorší to, že situace je nová a nepředvídatelná. O to víc se musí dopředu na vše připravovat a mít o testování co nejvíc informací i co nejvíc zažité osvědčení postupy řešení. Děti s vrozenými potřebami svoboda a okamžitý dopad bude velmi iritovat, pokud jim budou rodiče neustále opakovat „musíš se víc učit“, protože slovo musíš naprosto blokuje jejich vnitřní motivaci. Děti s vrozenými potřebami hlubší smysl a jedinečnost se mohou dopředu bát negativních emocí, které je čekají v průběhu testování, a vyrábět si katastrofické scénáře, jak hrozně to s nimi dopadne, když se nedostanou na vysněnou školu a zklamou své rodiče. Děti s vrozenými potřebami kompetentnost a zdokonalování mohou trochu podcenit opakované řešení stejných typů úloh, protože mají pocit, že když jednou pochopily princip řešení, není třeba dál tyto úlohy trénovat. Zároveň mohou mít velkou obavu ze selhání, které v jejich představě znamená nedostatek inteligence. Právě na tu jsou totiž u sebe nejvíc hákliví,“ uzavírá Šárka Miková.