Oštěpařka Nikola Ogrodníková o hledání vlastní cesty k olympijské medaili: Rodinné zázemí bylo pro úspěch klíčové

Už vám visí na stěně olympijský plakát, na který jste se tak těšila?

Ještě ne. Pořád ho mám zabalený v ruličce, ale už jsem ho párkrát vytáhla, když jsme měli rodinné setkání, kde se mě všichni ptali, jak vypadá. Zatím jsem jen přemýšlela, jaký rám na něj koupím, aby se nám hodil domů. Brzy už ale viset bude.

Mohlo by se vám líbit

Nejlepší módní kolekce na LOH 2024 v Paříži: Česko dorazí s amuletem, módní prvenství ale patří nečekané zemi

V době, kdy spolu děláme rozhovor, uběhly tři týdny od chvíle, kdy jste na olympiádě v Paříži získala bronz v hodu oštěpem. Jaké z toho máte pocity s několikatýdenním odstupem?

Sezóna mi ještě neskončila, takže jsem to nemohla prožít naplno. Prožila jsem to spíše jen napůl, hlavně s rodinou. Když jsem přijela domů, byla jsem neskutečně vděčná, že se to stalo. A teď, když postupně ukazuji medaili, si uvědomuji, že to je výjimečné nejen pro okolí, ale i pro mě samotnou. Zatím se však soustředím na výsledky, takže to hlavní asi teprve přijde. Vstřebávám to postupně.

Proběhl u vás už moment, kdy jste si řekla: „Páni, já mám olympijskou medaili“?

Dostavil se po srpnové Diamantové lize v Polsku, kde jsem obsadila třetí místo. Pamatuji si, že jsem seděla v autě a začala si rekapitulovat celou sezónu. A byl to moc hezký moment, kdy mi došlo, že jsem to zvládla a že to bylo skvělé. A že medaile je bonus za to všechno.

Cítíte, že se ve vás něco změnilo? Jaká byla Nikola Ogrodníková před olympiádou a po ní?

Na Paříž jsem se chystala v domácím prostředí, to bylo pro mě velmi důležité. Cítila jsem se jak na tréninkovém kempu – chodila jsem po obědě spát, měla jsem připravený oběd i večeři, zároveň jsem ale trávila čas s rodinou. Grilovali jsme na zahradě, měla jsem hotové jídlo, když jsem přišla z tréninku. Zřídila jsem si posilovnu v garáži. To byly momenty, které mě nechávaly v klidu, takže jsem měla i celkovou přípravu klidnější. Úplně mi nedocházelo, že se připravuji na olympijské hry. Věděla jsem, že chci uspět, hodit daleko, ale nebyla jsem tak svázaná tlakem. Ale jestli se teď cítím jinak? Nejspíš ne, snažím se být pořád stejná.

Mohlo by se vám líbit

Princezna závodící na koni i fandící král: Klíčové momenty, kdy královské rodiny navštívily olympijské hry

S jakými pocity jste odlétala do Paříže? Vytyčila jste si jasný medailový cíl, nebo jste si řekla, že úspěch případně necháte náhodě?

O medaili jsem nepřemýšlela, ale věděla jsem, že chci hodit daleko. Hodně jsem se soustředila na kvalifikaci a na to, abych pokořila 62 metrů. Věděla jsem, že když se to nepovede, nemůžu pomýšlet už vůbec na nic. Ve finále to bylo jiné, ale pořád jsem si nic nepřepouštěla. Chtěla jsem samozřejmě zopakovat dlouhý hod z kvalifikace, zároveň jsem si říkala, že to nechám tak, jak to bude. Prostě se budu snažit hodit co nejdál a uvidíme, co přijde.

Přišel ve finále moment, kdy jste se cítila pod tlakem kvůli medaili? Přeci jen Česko je v posledních několika dekádách považované za oštěpařskou velmoc.

Před samotným finále ne. Byla jsem o něco unavenější. Oproti kvalifikaci, která se konala o dva dny dříve, jsem už nebyla tak svěží. Chtěla jsem tedy hlavně zopakovat minimálně ten samý výkon. Dva pokusy se mi ale nepovedly, což mě trochu rozhodilo, začala jsem být nesvá. Pak ale přišel třetí hod, o kterém jsem věděla, že je dobrý, ale ještě mi nedocházelo, že díky němu můžu mít medaili. Přeci jen přede mnou byly další tři pokusy. Začalo mi to docházet až v poslední, šesté sérii, kdy jsem čekala, zda mě někdo nepřehodí. Ale stále jsem se snažila nebýt pod tlakem.

Myslíte si, že to byl právě ten klíč k úspěchu, že jste od začátku necílila na nejvyšší příčky?

Myslím si, že ano. Když přijede na olympiádu atlet jako favorit, čelí úplně jinému tlaku než někdo, od koho se moc neočekává. Věděla jsem, že i kdyby se mi nezadařilo, nic se neděje.

Mohlo by se vám líbit

„Věřím na náhody a osud,“ říká v rozhovoru Barbora Špotáková

Vnímala jste nervozitu českých fanoušků, kteří během LOH v Paříži nebyli úplně spokojeni s počtem medailí české výpravy?

Určitým způsobem ano. Kvůli tomu, že znám spoustu sportovců a vím, jakou cestu každý z nich urazil, mě to mrzelo. Ono se strašně rychle a dobře zvyká na medaile. Když nějaký sportovec přiveze medaili, tak se další rok očekává mnohem víc kusů a ještě lepší výsledky. Jenže tak to nefunguje. Jsou roky lepší a roky horší. Také mě mrzelo, že lidé nedokázali ocenit sportovce, kteří se na olympiádě představili úplně poprvé. Byť třeba skončili na 30. místě, pro ně to byl obrovský životní úspěch. Kdyby lidé znali cestu, kterou jdeme, určitě by na to koukali z jiného úhlu.

Od loňského roku se trénujete sama. Kdy jste se rozhodla, že půjdete vlastní cestou?

To rozhodnutí nepřišlo z mé strany, ale od mého trenéra (Jan Železný, pozn. ed.), který se tak rozhodl chvíli před začátkem přípravy na olympiádu, která začíná v listopadu. Do médií jsme s touto informací přišli až na začátku roku 2024, sama jsem ale fungovala už od podzimu. Když mi to trenér oznámil, přemýšlela jsem, co budu dělat, jak to budu dělat, jestli to budu dělat s někým, nebo sama. Po zvážení jsem zjistila, že ve svém věku už nedůvěřuji nikomu natolik, abych mu svěřila celý rok přípravy. Věděla jsem, že bude lepší si vše řídit sama – když se něco nepovede, budu zklamaná jen já a ne ostatní. Chtěla jsem sama nést zodpovědnost.

Mohlo by se vám líbit

Dvanáctiminutový trénink, který si zamilují i lenoši

Dlouho jste se hledala, někteří lidé vás v posledních letech podceňovali. Pak přišlo osamostatnění, úspěch v Paříži i na Diamantové lize jen pár týdnů po olympiádě. Jak tedy zní váš recept na úspěch?

Výsledky se mi postupně lepšily celý rok. Trávila jsem hodně času s partnerem (hokejistou Petrem Vránou, pozn. ed.) a jeho synem Leem. Po trénincích jsem se vracela domů, což bylo pro mě neskutečně důležité. Nabírala jsem více síly a sebevědomí. Změnila jsem trénink v posilovně, hodně jsem zapracovala na svém těle, spolupracovala s fyzioterapeutkou. To mi velmi pomohlo. Díky tomu, že jsem byla zdravá a fit, jsem mohla odtrénovat to, co jsem chtěla. Hodně jsem podpořila i psychiku. To, že jsem byla doma, bylo pro mě jako ženu mnohem lepší.

Co bylo pro vás nejsložitější na vlastním trénování?

Vůbec si sestavit celý program tak, aby to netrvalo zbytečně dlouho. Hodně jsem škrtala, přepisovala a pak to zase mazala... a tak stále dokola. Nejsložitější bylo poznat, co je správná varianta. Když jsem si tohle všechno dala dohromady, už byla příprava klidnější.

V rozhovoru pro Deník.cz jste zmiňovala, že je velmi důležité při tréninku vnímat ženský cyklus. Jak mu sportování uzpůsobujete vy?

Už s bývalým trenérem, který byl i mým partnerem (Vítězslav Veselý, pozn. red.), jsme si všimli, že je zbytečné, abych v době menstruace podávala extra výkony. Samozřejmě to neznamená, že bych trénink úplně vynechala, ale zjednodušila jsem si ho, protože mi nebývalo dobře. Řídím se tím i dnes: nejdu na maximum, ale třeba na 80 procent své rychlosti. Nejde ale jen o menstruaci; cítím v posilovně, že každý týden v měsíci je, co se týká síly a vytrvalosti, jiný.

Mohlo by se vám líbit

Jak může menstruační cyklus měnit mozek žen? Jiný je jeho tvar i činnosti

Myslíte si, že by v tomto tématu prospěla větší osvěta?

Myslím si, že by to třeba mělo velký vliv na ženy, které běhají delší úseky. Spousta mužů-trenérů stále vůbec nechápe, že když žena menstruuje, tak jednoduše nemůže odvádět stejné výkony. Zatím je to hodně neprobádané téma. Myslím si, že kdyby se o to více muži zajímali, nekladli by na své svěřenkyně nemožné nároky. A zároveň by nedocházelo k tomu, že by nechápali, proč se v daný týden třeba závod nepovedl.

K dobrým výkonům je potřeba také psychická odolnost. Jak ji posilujete?

Myslím si, že to celé začalo tím, že jsem byla doslova hozená do vody a musela se sama naučit plavat. Ocitla jsem se v pozici, kdy jsem byla bez trenéra a musela se postarat sama o sebe. Díky tomu jsem mohla zvolit vlastní cestu a dokázat sama sobě, že to zvládnu. Chtěla jsem hlavně dělat to, co je mi doslova ušité na míru. Nechtěla jsem už chodit v botách a oblečení, které bylo ušité pro jiné. Chtěla jsem, metaforicky řečeno, nosit tu svou správnou velikost, která mi sedne.

To je trefné přirovnání…

Ano. Tento přístup mi dal neskutečnou sílu a sebevědomí. Navíc jsem měla doma podporujícího partnera, což mělo obrovský vliv. Mnohokrát jsem přišla domů smutná, něco mi nešlo a já z toho byla špatná. On mi ale řekl, že to nevadí, a podpořil mě. A to je pro mě neskutečně důležité – mít zázemí.

Mohlo by se vám líbit

Ať je duši dobře aneb Malé kroky k psychické pohodě

Jak se vám tedy daří skloubit tréninky s rodinným životem?

Myslím si, že dobře. Spousta lidí to tak nemá, ale u mě se to zjevně daří, a díky tomu podávám lepší výkony, protože vím, že se pak vracím domů za rodinou.

Chodí s vámi rodina na tréninky?

Ano, chodí. A jsem ráda, že se mnou mohli prožít i medaili v Paříži. Byli to oni, kteří viděli celou přípravu, jak jsem chodila domů naštvaná, i jaké věci jsem dělala. Myslím si, že oni dva jsou jediní, kteří skutečně mohou zhodnotit celou mou cestu.

Spousta sportovců prožívá po velkém úspěchu propad. Tápou, co dál nebo jak správně navázat. Jak to máte vy? K čemu se upínáte nejvíc?

Nejvíce mě teď zajímají samotné výkony a hozené metry. Nelpím na medailích, toto téma mám hodně otevřené. Chci svůj výkon stabilizovat a házet ještě o trochu dál.

Mohlo by se vám líbit

Lék na stres i pomocník pro šťastnější život aneb Objevte sílu mindfulness

Už přemýšlíte o olympiádě v LA 2028?

Ano. Je mi 34, oštěp se dá házet docela dlouho. Na LOH v LA mi bude 38. Uvidím, co mi dovolí zdraví, ale ráda bych tam jela. Pak uvidíme, jak to půjde a zda mi ještě bude chtít. Ale zatím to tak mám nastavené. To, co mám v hlavě, vždy dodržuji.

Často říkáte, že ráda pomáháte druhým. Přemýšlíte o tom, že byste jednou začala trénovat mladé oštěpařky? Zjevně vaše forma tréninku funguje…

Fungovalo to letos, ale samozřejmě nevím, zda to bude platit i pro další roky. Budu se snažit a získávat nové poznatky, protože prostor pro zlepšení tam ještě je. Ale nevím, zda by moje cesta mohla pomoci i někomu jinému. Každý atlet je jiný a má jiné potřeby. Ale samozřejmě, když mě někdo poprosí o pomoc, nemám s tím problém.

Z vlastní iniciativy byste do toho nešla?

Popravdě, nepotřebuji někomu říkat, že mu pomohu s házením. Opravdu je to jen v případě, kdy by někdo chtěl.

Co plánujete po skončení sezóny?

Čeká mě spousta povinností, pojedu se podívat na školy po Česku. Určitě pak vyjedeme i autem na dovolenou, máme teď skvělý vůz Toyota Corolla, takže si nejspíš zajedeme někam do hor. Možná pojedu i sama na wellness. Určitě ale chceme stihnout rodinnou dovolenou, protože za chvíli zase začíná sezóna partnerovi. Vlastně se tak trochu vyměníme.