„Sny jsou dopisem, který nám píše naše duše jazykem symbolů,“ říká psycholožka věnující se snům a sebepoznání

Vzpomínáte si, kdy jste se rozhodla, že se budete zabývat právě psychologií snů? Jak k tomu došlo?

Když mi bylo asi 19 let, šla jsem do již neexistujícího knihkupectví Debra v Celetné. To byl ráj všech milovníku psychologie, filosofie a východních nauk. Do oka mi tam padla kniha Tajemství dvou partnerů od Jany Heffernanové. Myslela jsem v tu chvíli, že se jedná o téma partnerských vztahů a knihu si koupila aniž bych se do ní podívala. Až doma jsem zjistila, že se týká snů. Začetla jsem se do ní, uvedla praktiky v ní obsažené do praxe a protože mi velmi dobře fungovaly, zůstala jsem u nich do teď. Když mé okolí zjistilo, že se zajímám o sny, začali přicházet s otázkami a sdíleli se mnou své sny. Objevila jsem, že v knize popsané metody fungují nejen mě, ale že je dokážu zprostředkovat i druhým. Asi půl druhé dekády jsem tak působila jako neoficiální průvodce pro známé a přátele, než mě velmi silný sen o utopeném dítěti navedl na dráhu veřejného působení v této oblasti. Jak vidíte, můj život je se sny neoddělitelně spjat a jsem sama zvědavá, kam mě sny ještě zavedou.

S čím se ve své praxi nejčastěji setkáváte?

Sny jsou tak neuvěřitelně proměnlivé a barevné (myslím svým obsahem, někteří lidé si pamatují pouze černobílé sny). Nejčastěji se setkávám právě s touto fascinující jedinečností snů: co člověk, to zcela jiné sny. Jsou lidé, kteří sní romány na pokračování, další potkávají ve snu své blízké, jiní sní pouze geometrické obrazce a ještě jiní mají „obyčejné“ sny o cestě na poštu. S každým člověkem, který ke mně přijde kvůli snům, začínám od začátku, co platí u jednoho, nejde použít u druhého – a přesto existují principy, které pomohou porozumět snu komukoliv. Tím hlavním je úcta a zájem. Sny jsou naším vnitřním partnerem (nebo jazykem tohoto partnera) a v tomto smyslu je titul výše uvedené knihy Jany Heffernanové všeříkající.

Tušíme, že naše sny souvisí s naším podvědomím. Ale co vlastně znamenají?

To je otázka, na kterou nemáme shodu v odpovědích. Pro mnohou neurologů jsou sny způsob, jakým mozek v době spánku třídí informace, sny zlepšují paměť a kognitivní schopnosti. Pro tibetské jogíny je jóga nidra důležitým způsobem kultivace vědomí – cílem je snít vědomě (tedy uvědomovat si, že sním). Každý si tedy může vybrat, čemu bude věřit a podle toho se sny zacházet. Pro mě jako psycholožku jsou sny důležitým spojencem na cestě sebepoznání. Ve snech se objeví i to, co je bdělému vědomí skryto. Vezmeme-li v potaz, že trauma způsobuje odštěpení částí osobnosti, jež jsou vnímány jako nežádoucí, jeden ze způsobů, jak tyto části znovu integrovat, je právě skrze sny. Tam tyto části zhusta vystupují v rolích otrhaných bezdomovců, zlodějů plížících se tmou a jiných „bubáků“.

Dokážete říct, jaké sny (či symboly v nich) jsou nejčastější a co znamenají?

Mým klientům se nejčastěji zdá o lidech, zvířatech, krajině městské i přírodní. Geometrické obrazce, hry barev a světel potkávám méně často. Nejčastěji mě lidé oslovují, když je sen vyděsí. Což umí zejména jedovatá zvířata nebo zvířata, která mají sílu člověka zabít: typicky had, tygr, medvěd… Dále mě vyhledají, když se jim zdá o nemoci nebo smrti své či svých blízkých. Z tohoto pohledu je smrt a zvíře v mé práci nejčastějším snovým symbolem. Kdybych uměla říct, co takový symbol znamená, byla bych vlastně chodící snář. Já dávám přednost s každým člověkem pátrat, co daný symbol znamená pro něj/ni. Přesto zmíním, že smrt ve snu (a koneckonců i v životě) znamená spíše zásadní změnu/předěl/transformaci než „konec fyzické existence“. Dále uklidním, že proroků je, z mé zkušenosti, mezi námi spíše málo: je tedy spíše nepravděpodobné, že smrt ve snu věští úmrtí dané osoby i v bdělé realitě. Možné to ale je. Zažila jsem to prostřednictvím svých klientů jednou.

Mohou nám s výkladem snů pomoci snáře?

Záleží, jak je člověk používá. Pokud si přečte „peníze ve snu viděti, do chudoby upadnouti“ a začne se bát, tak mu to asi nijak neprospěje… Nicméně existují knihy zabývající se symboly v různých kulturách a dobách, ty mohou být velmi užitečné, použije-li je člověk jako inspiraci a poučení. Tak má možnost zjistit, že had je ve většině kultur spojený s počátkem světa, s kořeny, s podstatou, se sexualitou, životní silou – a může se díky tomu dostat ve svém pochopení poselství snu mnohem dále. V tomto smyslu je takovým potenciálním snářem celá řecká mytologie!

Proč si většinu svých snů nepamatujeme? (různá data se shodují, že je to až 90 %)

Nejsem si vědoma jednotné odpovědi. Napadá mě, že důvodem může být už jen to množství snů, které bychom si museli pamatovat, pokud bychom si chtěli pamatovat všechny. Sníme totiž všichni, zejména v REM-fázi spánku, v té strávíme celkem cca 90 minut za noc (liší se podle kondice, věku, zdravotního stavu atd.). Sny, které si zapamatujeme, přestože jsou komplexní a dělají dojem, že jsme v nich strávily věčnost, nezaberou ve skutečnosti více než pár desítek sekund = zapamatovat si 90 minut snů je možná zkrátka nad lidské síly. Ale možná je to také proto, že své sny nepovažujeme za důležité a vlastně jim nevěnujeme pozornost? Zapamatování snů se totiž u mých klientů dramaticky zlepší po té, co se jim začnou věnovat.

Znamenají tedy něco právě ty sny, které si pamatujeme?

Často si pamatujeme sny, které nás nějak zaujmou – většinou svou neobvyklostí (létání ve snu) nebo emocionální zátěží (velká radost, nebo naopak například vztek, strach…). V mém pojetí znamenají všechny sny něco = mají nějaký význam, ale typicky jen ty neobvyklé nebo emocionálně náročné nás motivují natolik, abychom věnovali čas a energii jejich výkladu.

Souvisí pamatování si snů nějak s naší psychikou? Například že pokud jsme v psychické pohodě, pamatujeme si jich více, když naopak ne a spíše pociťujeme úzkost, tak si je nepamatujeme, nebo se nám ani nezdají?

Výzkumy ve spánkových laboratořích ukazují, že sny se zdají všem a v jakémkoli stavu. Rozdíl je v míře zapamatování – je možné, že ve stresu budu mít více děsivých snů, které si proto častěji zapamatuji, anebo naopak budu tak vystresovaná, že si jich zapamatuji méně, i toto je individuální. Když je nám dobře, máme zase často podle hesla „nevrtej do toho, co funguje“ menší motiv se sny pracovat. Obecně si všímám, že největší potenciál mají paradoxně právě noční můry, které se nám zdají v období, kdy se nemáme dobře: rozklíčováním jejich obsahu máme možnost se zastavit, přehodnotit svůj život a podniknout kroky ke změně, což samo o sobě přinese úlevu.

Každý nejspíš někdy zažil, že se někdy probudil s tím, že už má špatnou náladu. Jak je to možné? Navíc když se například večer cítil fajn.

Pokud má člověk nevyhovující postel, do noci si svítí do očí modrým světlem mobilu a živí se přitom mastnými brambůrkami, neodpočine si a „blbá“ nálada pak asi není překvapením. K odpočinku potřebujeme nejvíce hluboký spánek (Non-REM 3 a Non-REM 4), kdy dochází k úplnému uvolnění a fyzické obnově. Tohoto typu spánku s věkem ubývá – čím jsme starší, tím větší vliv na nás má náš životní styl. Náladu jinak ovlivňuje myriáda faktorů od těch málo ovlivnitelných (například typ osobnosti), přes situační (například rozvod x šťastný partnerský vztah) po zdravotní (například kolísání hormonů v pubertě) až k životnímu stylu (například hodně pohybu x málo pohybu). Pochopitelně svou roli mohou hrát i sny: zdá-li se mi těsně před probuzením, že skládám maturitu, asi mě to do stavu blaženosti neuvede, přestože si sen ani nezapamatuju. Pro mě je nicméně sen SYMPTOM spíše než příčina – proč se mi zdá o maturitě právě teď? Co v mém životě prožívám nyní podobně jako kdysi maturitu? Proč? Co s tím mohu dělat, abych se cítila o kus lépe?

Jak si sny můžeme rozebrat z psychologického hlediska?

V mé práci jsou sny dopisem, který nám píše naše duše jazykem symbolů. Pokud přeložím tento archaický jazyk tak, aby byl srozumitelný bdělému vědomí, mohou se sny stát cenným a laskavým průvodcem na cestě životem. Ukazují mi: teď se cítíš jako bys byla nahá na náměstí. Tvoje momentální životní situace je jako kdybys hledala červené holínky, které jsi nosila u babičky a nemohla je najít. Jak se cítím coby zcela obnažená osoba uprostřed náměstí plného lidí? Souzená, odsouzená, zranitelná, nechráněná, stydím se. Kde se v současnosti takto cítím v bdělém životě? V práci! Jsem tam nejstarší, všichni umí s těmi novými technologiemi, mně jsou cizí, mám pocit, že mě soudí! Soudil mě někdo ve snu? Ne, jedna paní mi přišla na pomoc s kabátem, jiná přinesla sukni! Co v práci – je tam někdo, kdo by mohl pomoci? Vlastně ano, Pavlínka mi tuhle nabízela, že mi vše ukáže, já se ale styděla a odmítla jsem to. V případě tohoto snu si člověk uvědomí, že jeho pocity studu mu brání v efektivním zvládnutí situace a může to zkusit změnit. U druhého snu může přijít na to, že červené holínky jsou symbol autenticity a kreativity, která zmizela společně s dětstvím, a kterou nyní snící zoufale hledá a nenachází. Pocity marnosti, beznaděje, ztracenosti, kterou jsou prožívány, přestože navenek je vše „v pořádku“ (úspěch v práci, normální vztah, děti, dovolená…), tak najednou dostávají smysl! Aha, moje duše volá! Život zajatý v kolotoči vyprázdněných zvyků a zvyklostí mě ubíjí a naplňuje zoufalstvím. Sen mi to ukazuje a také tím ptá: Co s tím uděláš?

Proč se někomu ráno nechce vstávat, a někdo je naopak ranní ptáče?

Když pomineme důležitost životního stylu (viz výše) tak někteří z nás mají takzvaný ranní cirkadiánní preferenci a jiní večerní. Ranní typům se obecně lépe vstává než večerním. Tyto preference jsou z větší části vrozené, má tedy smysl snažit se co nejvíce uzpůsobit svůj životní rytmus tomu, v čem se cítíme nejlépe.

Napsala jste knihu Cestou domů – sny jako průvodce na cestě k sebepoznání a celistvosti. Jak se můžeme skrz své sny poznat?

Schválně si zkuste představit, že se rozhodujete říct si o povýšení v práci. Registrujete jeden hlas v nitru, který by na tuto představu reagoval? Troufám si říci, že spíše ne. Je daleko pravděpodobnější, že se rozpoutá úplná kakofonie hlasů, překřikující jeden druhého: „To je nesmysl,“ volá jeden, „buď ráda, že jsi,“ přidává další. „Konečně jsi se rozhoupala,“ kontruje jiný. „Počkat, počkat, to se musí ještě promyslet“, zdůrazňuje jiný. Dá se říci, že každý z těchto hlasů patří jedné „pod-osobnosti“, která je nadána částečnou autonomií a má svoje preference, vůli a záměry. V populární psychologii se dnes běžně mluví o vnitřním dítěti, muži, ženě, stínu nebo kritikovi. Nicméně i „seriózní“ psychologické směry, jako je třeba transkační analýza, mluví o takzvaném dětském, rodičovském a dospělém „ego stavu“ – což se zase nejsnáze představí jako osoba dítěte, rodiče, respektive dospělého, kteří v nás přebývají a typicky se na máločem shodnou. Tyto „postavy“ pak potkáváme ve snech, kde jsou reprezentovány snovým bytostmi, předměty nebo krajinou a výklad snu nám umožňuje vidět naši realitu z jejich úhlu pohledu. V tomto smyslu nám sny umožňují potkat se s částmi sebe sama, které typicky v bdělém stavu přehlížíme.

Může nám sebepoznání se v oblasti snů pomoci s překonáním našich životních trápení?

Rozhodně může. Není to ovšem samotné sebepoznání, které pomáhá, ale naše činy, jež z něj vyplývají. Člověk, který ví, co chce a proč, má větší šanci žít naplněný život než ten, kdo má pocit, že se mu věci dějí bez ladu, skladu a významu. Nebo bych spíše měla říct: člověk, který ví, kdo v něm je, co chce a proč! Přeci jen je rozdíl, pokud větu „Nikdy tenhle (vysněný) projekt nezískám!“ vyřkne vnitřní kritik nebo naše srdce. V prvním případě budu hledat způsoby, jak pevně a laskavě poslat kritika do pryč, v druhém budu zkoumat, kdo ve mně tedy ten projekt chce, když to není mé srdce? Pokud ale cítím jakési zábrany a nevím, odkud přicházejí a proč, budu se pravděpodobně chovat zmateně – chvíli směrem k projektu napřu všechny své síly, protože se přeci nedám odradit pochybnostmi; pak se zase přestanu snažit úplně, protože co když na to nemám, co když to ani není pro mě, co když mám dělat něco úplně jiného? Se smrtí nebo nemocí našich blízkých nám sny nepomohou, ale s trápením, které se týká našeho života, tam můžeme díky snům žít vědoměji, a tedy lépe.

Předposlední otázka je trochu vyšší dívčí: Zabýváte se i lucidním sněním? Stojí za to se jej naučit?

Lucidním sněním se schválně nezabývám, ačkoliv možná už nastává čas, kdy se to změní. Lucidní snění se někomu přihodí spontánně a jiní se to mohou naučit. Lucidní – vědomé – snění je předmětem zkoumání a tréninku jóga nidry. Tato jóga mimo jiné kultivuje vědomí právě skrze schopnost udržet si bdělost ve snu. Člověk se postupně učí uvědomit si „teď sním“ a ve snu s tímto vědomím zůstat. Myslím si, že aby lucidní snění bylo člověku k užitku, je nutné být pokorný – vnímat sen jako učitele a chtít se dozvědět, co mi přišel sdělit. U většiny lidí, kteří mi kdy položili otázku, zda je nemohu naučit lucidnímu snění, ale tato pokora a úcta chyběla. Chtěli tuto dovednosti získat, aby si sny mohli užívat podle svého nebo aby se vyhnuli snům, jež považovali za nepříjemné, děsivé nebo otravné. Pokud považuji sny za dopis od naší duše, pak by se tento postoj rovnal vyzmizíkování původního textu a nahrazení ho svým vlastním. Poslední dobou ale uvažuji, že se jógou nidrou budu zabývat, tak uvidíme, kam mě moje cesta zavede. Sestrou lucidního snění je aktivní imaginace – technika práce s představivostí, kterou představil C. G. Jung, kdy člověk vstupuje do své fantazie, aby se tam potkal s těmi svými obsahy, které přijdou. Lucidní snění je „vyšší level“, protože na rozdíl od aktivní imaginace, kde má kontrolu nad děním přeci jen vědomí, v lucidním snění se této kontroly vzdává – respektive „měl by se vzdát“. Dary schopnosti vědomě prožít přímo a hned, co se ve snu vyskytne, místo pomalé a detektivní práce prostřednictvím výkladu a aktivní imaginace by mohlo být velkým přínosem!

Jak byste doporučila pracovat se svými sny lidem, kteří s tím chtějí zažít a kteří chtějí odhalit, co za jejich sny je?

Pokud by takový člověk patřil do skupiny lidí, kteří čtou tato slova a zaujala je, pak bych jim doporučila přečíst si mou knihu nebo e-book nebo přijít na konzultaci. Lidem umělecky založeným může fungovat sen zatančit (jakou hudbu vyberu, jaké pohyby zvolím, abych ho vyjádřila) nebo namalovat/ztvárnit (jakou technikou? Jakými barvami?). Sen můžete vzít na procházku, někomu ho vyprávět, zapsat si ho a přidat, co vás k němu napadá, o čem podle vás je, jak se u něj cítíte, jaké souvislosti vás napadají. Analyticky založení lidé, kteří rádi propojují levou a pravou hemisféru pak rádi sáhnou po mé knize. Případně si vyhledat další podobné knihy zabývající se touto problematikou: doporučit mohu třeba M. L. von Franz (nezabývá se přímo sny, ale pohádkami – což jsou takové sestry a bratři snů). Na podzim budu možná otevírat workshop práce se sny, tak se třeba potkáme i tam.