Daniela Brzobohatá: Bála jsem se, že nenajdu spřízněnou duši a stane se ze mě zapšklá ženská. Pak jsem potkala Ondru

Poslední měsíce jste žila svou účastí v televizní hře Zrádci, kde jste byla nejen jednou z 24 hráčů a hráček, ale následně také moderátorkou aftershow, a hru jste také rekapitulovala v podcastu s Čestmírem Strakatým. Jaké jste měla pocity, když jste se ve hře sledovala? Vracely se vám emoce s ní spojené?

Už mám od hry trošku odstup, ale i tak jsem se prostřednictvím odvysílaných dílů a vzpomínek vracela do emocí, které byly na hradě velmi intenzivní. Zahrát si zrádce je extrémně lákavé a já jsem vlastně ráda, že mě to potkalo, ale zároveň jsem ve hře narazila na svoje limity. Nedokázala jsem být drsný zrádce. Snažila jsem se dělat herní tahy, které byly z mého pohledu nutné, snažila jsem se hru nepokazit, ale nedokázala jsem se úplně oprostit od sebe samé a jít „přes mrtvoly“. A to jsem si mohla co deset minut opakovat, že je to jenom hra – stejně mi přišlo, že spoluhráčům strašně škodím. Přece jenom jsem si k nim vytvořila nějakou citovou vazbu a lhát jim do očí pro mě bylo těžké. Prostě jsem si nemohla pomoct, nedokázala jsem to.

Těšila jste se, až se odvysílá finále a spadne z vás nutnost držet tajemství, jak to celé dopadlo?

Ano i ne. Na jednu stranu jsem se těšila, že to všechno skončí a za hrou udělám jednou provždy tečku. Na druhou stranu jsem si uvědomovala, že mi všechno kolem bude chybět: hodnocení jednotlivých dílů v podcastu s Čestmírem i natáčení aftershow Ze záhrobí pro Primu. Během finálového večera, kdy jsme se všichni potkali, jsem byla docela naměkko. Na hradě jsem potkala partu skvělých lidí. Vím, že to zní jako klišé a že to říkají skoro všichni, kdo jsou součástí nějakého většího projektu, ale je to tak. A protože vím, jak to chodí, že se zase všichni postupně vrátíme ke svým životům a už se nebudeme potkávat v neděli v kině, nebudeme se společně vracet ke vzpomínkám, tak mi to bylo líto. Jedna věc mi ale chybět nebude – kritika toho, jak jsem na hradě vystupovala, co jsem měla a neměla ve hře dělat. Jak jsem hloupá, naivní, bezcharakterní, taková a maková…

Čtete si reakce na sociálních sítích?

Snažím se jim vyhýbat. V době, kdy se Zrádci vysílali, jsem si po určité době i ztišila příspěvky, které s nimi souvisely, aby na mě aktivně nevyskakovaly. I tak se ale našlo pár jedinců, kteří mi svoje pocity psali přímo do zpráv, a těm se nevyhnete. Vím, že to z gauče vypadá velmi jednoduše, stejně tak jednoduché je i napsat o někom, že je hloupý. Ale kdo si atmosféru hradu nezažil, vůbec netuší, jak je složité chytat se nějakých vodítek. Já mám s negativními soudy a názory už roky zkušeností, ale bylo mi líto ostatních soutěžících, kteří byli hozeni do vody a kolikrát se nestačili divit. Přitom si přišli jen zahrát hru a k tomu jako „bonus“ dostali nevyžádané hodnocení. Ale ať to nevypadá, že se na mě sesypaly jen negativní názory – přišly zprávy i od těch, kteří si hru jednoduše užívali s námi.

Všimla jsem si, že občas na komentáře ale odpovídáte…

Ano, buď když jsem v bojovném módu, nebo mě třeba napadne nějaká vtipná replika. Když se mě komentář dotkne, ignoruju ho. Snažím se mu nedávat žádnou energii. Ale vevnitř mě často trápí. Vlastně ty negativní soudy nechápu – nedokážu si představit, že bych si aktivně vyhledala něčí instagramovou stránku a tam bych si takhle veřejně odplivla. Napsala někomu, že je hnusný, má škaredé obočí, je příliš hubený, nebo naopak tlustý, případně, že vypadá staře, má moc vrásek. To je snad každého věc, jak se sebou naloží, ne? Mě podobné komentáře dodneška překvapují a přijde mi, že intenzita, s jakou lidé na cizích profilech vystupují v negativním slova smyslu, je čím dál tím větší. A proto se občas ozvu, abych řekla, že to není v pořádku, a pak zase zalezu do ulity, protože mám pocit, že je to boj s větrnými mlýny. Všechny psychologické poučky sice říkají: Nedávejte tomu vůbec žádnou energii, tím se vás to přestane dotýkat. Já ale ještě v takovém zenu nejsem.

• Daniela Brzobohatá se narodila se v roce 1978, pochází z Jaroměřic nad Rokytnou. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze. V roce 2006 začala pracovat v České televizi. Od roku 2013 uváděla Události, hlavní zpravodajskou relaci ČT, kterou moderovala až do svého odchodu v roce 2020. Následně dva roky působila v DVTV. V roce 2018 se zúčastnila StarDance, v minulosti se věnovala i zpěvu s kapelou. Nyní je moderátorkou na volné noze, moderuje nejrůznější udílení cen a společenské akce. V roce 2023 se vdala za Ondřeje Gregora Brzobohatého, se kterým žije v Praze.
   

Pro tu holku z Jaroměřic nad Rokytnou byl sen žít a pracovat v Praze. Krásně se jí to v životě poskládalo. 

Jak vlastně na vaši účast ve Zrádcích reagoval manžel? Sledovali jste show spolu?

Ondra mi od začátku držel palce, těšil se na to, až uvidí, co se na hradě dělo. A zároveň se taky těšil na to, že si ze mě bude moct dělat legraci – v dobrém samozřejmě. To je takové naše životní nastavení, dělat si legraci a smát se. V prvních dílech ho rozesmávaly moje vykulené oči, které vidí velmi často doma. Na jeden díl se díval mimo domov a posílal mi během toho videa a psal k nim poznámky typu: „Ten tvůj pohled…“, „Tady už víš, že jo…?“, „Tohle je jasný, jak to, že jsi to neprohlídla?“. Takže takové klasické gaučové hodnocení.

Překvapila jste ho nějakou reakcí či chováním ve hře, že vás takovou neznal?

Mám pocit, že Ondra je docela dobrý psycholog a má mě poměrně přečtenou. Dokáže už předvídat, co mě naštve, co mě nechá klidnou. Překvapila jsem ale já sebe. Měla jsem tendenci popírat některé svoje ne úplně nejlepší vlastnosti. Ve Zrádcích se jich několik odkrylo. A protože máte ve zpovědnici docela velký prostor na to, abyste analyzovali situace, ke kterým došlo, bylo to pro mě takové pravdivé zrcadlo. Po kterém přišlo uvědomění ve smyslu „ty jo, já se tak opravdu chovám“. Někdy se naštvu, pak zase rychle vystřízlivím, občas mám tendenci se lehce urazit, někdy potřebuju mít poslední slovo. Naštěstí s tím ale přichází i celkem rychlá sebereflexe spojená s omluvou. Takže jsem svoje vlastnosti přijala, přestala s nimi bojovat a teď bych se s nimi ráda snažila něco udělat. Nebudu sama sebe jen přesvědčovat o tom, že jsem lepším člověkem. Spíš se o to budu opravdu snažit.

Navíc vás diváci viděli před kamerami třeba i brečet…

Což v mém životě není nic neobvyklého, jen se to neděje na veřejnosti. Já jsem poměrně citlivý člověk. Brečím hodně, pod vlivem negativních i pozitivních emocí. Dojímá mě prakticky všechno – narozeniny, Vánoce, knihy, filmy… Štědrý večer u mých rodičů se velmi často neobejde bez slz, jsme rádi, že jsme spolu, že se můžeme potkat a můžeme si spolu povídat, hrát hry, koukat se na televizi. A vzpomínáme i na ty, kteří už bohužel nejsou mezi námi.

Vnímáte, že vás ještě donedávna veřejnost viděla jako seriózní moderátorku na veřejnoprávní televizi, a teď vás najednou diváci vidí úplně v jiné pozici, kdy jim sdělujete svoje pocity a názory, ukazujete emoce?

První takový lehčí posun přišel ve chvíli, kdy jsem tancovala ve StarDance. Diváci mi začali psát, že je super, že se směju, a že prý netušili, že to umím, dělat si ze sebe legraci. Byli překvapení, že nejsem ta paní v kostýmku, která jim s vážnou tváří oznamuje, co je nového v Česku nebo ve světě. Teď jsme ještě o krok dál – nechávám lidi nahlédnout do svého nitra. Zrádci zkoušejí vaše hranice a vy se nemáte kam schovat. Když je vám nanic, jste natáčeni při situacích, které dopředu neznáte a které vás většinou vykolejí. Takže jsem se smála i brečela, protože jsem se nedokázala od emocí odstřihnout a schovat se za neutrální Danielu. A myslím že je to i dobře. Hře by to jen uškodilo.

Dřív jsem nebyla zvyklá říct do kamery, že někoho miluju, nebo svého partnera za něco pochválit. Teď už mám pocit, že si to sedlo.

Také vás diváci ve Zrádcích viděli nenalíčenou, bylo to pro vás nekomfortní? I v podcastu jste zmiňovala, že nějaké téma to pro vás asi trochu bylo…

Já chodím poměrně často nenalíčená. Svět líčidel si totiž užiju docela dost v práci, takže v běžném životě až tak neřeším, jestli dorazím na schůzku nenalíčená, nebo jestli si takhle vypiju kafe s kamarádkou. To si radši o půl hodiny déle pospím. Ale Zrádci byli něco jiného. Kamery vytahují nedostatky – kruhy pod očima ukazují daleko výraznější, stejně tak jako každou nedokonalost na pleti. Navíc nikdo neřeší, jaký stín vám zakryje obličej, což se taky ve výrazu obličeje projeví. Ale musíte mě brát s rezervou, mám celkem sklony k přehánění, takže jsem si možná i malinko přidala, abychom si z toho udělali legraci a lidi se u poslechu podcastu zasmáli. (smích)

V minulosti jste veřejně nikdy moc nemluvila o svém soukromí. To se teď změnilo hlavně tím, že máte manžela, který je veřejně známý v podstatě odjakživa. Dokonce spolu účinkujete i ve stejném pořadu. Musela jste si na začátku vztahu nějak nastavit hranice? Přemýšlela jste, jak se změní i zájem bulváru o vás?

Měla jsem pocit, že mě z mediálního hlediska nic moc překvapit nemůže. Nějakou dobu jsem se ve veřejném prostředí pohybovala, pár článků o mně taky vyšlo. A pak jsem zjistila, jak hluboce jsem se mýlila. Léta letoucí jsem o svém soukromí nemluvila a tato autocenzura nezmizela ani poté, co už se vědělo, že jsme s Ondrou spolu. Jednak kvůli mně samotné, protože jsem si naše soukromí chtěla nechat pro sebe, jednak kvůli Ondrovi, abych neřekla něco, co by si třeba nepřál. Ale právě na začátku našeho vztahu po mně bulvární novináři chtěli potvrzení, že jsme spolu, že se máme rádi, co plánujeme, kam spolu pojedeme. Každý takový rozhovor jsem si protrpěla. Nebyla jsem zvyklá do kamery říct, že někoho miluju, nebo svého partnera za něco pochválit. Všechno jsem to brala jako naše intimní záležitosti, které má slyšet hlavně ten, kterého se to týká. Ne lidé, které neznám. Teď už mám pocit, že si to všechno tak nějak sedlo. A když se mě někdo zeptá na otázku, která je podle mě za hranou nebo na ni nechci odpovědět, tak se s ním asertivně vypořádám. Nechci před ostatními mlžit, ale neříkám ani zbytečně moc. Naše dovolené si necháváme pro sebe. Fotky na sítě dávám spíš zřídka a Ondra na nich vůbec není. Respektuju jeho rozhodnutí – neukazovat příliš z našeho soukromého života. Už jednou se v tomto ohledu spálil.

V té době vám to asi úplně neulehčil mediální kolotoč, který se děl kolem Ondřeje a jeho bývalé manželky. Jak jste to tehdy prožívala?

Vlastně nevím, jestli je rozumné se k tomu vůbec vracet. Překvapila mě spousta věcí, která přišla. Nebylo mi v tom vůbec dobře. Ale to se tak nějak v životě děje. Přesvědčovat někoho o tom, co je pravda a co není, je naprosto zbytečné, protože každý si věří tomu, čemu věřit chce. A bojovat s tím už vůbec nemá smysl. Takže zpátky k vaší otázce – nejvíc mě překvapilo to, s jakou silou mediální zájem udeřil. Jedno období snad nebyl den, kdy by o tomto tématu nevyšel nějaký článek. A to bylo docela otravné. Ale nejvíc ze všeho stejně chcete, aby se kvůli tomu váš partner netrápil. Protože si to nezaslouží.

Reagovala na tyto zprávy nějak vaše rodina, která je úplně mimo veškerý mediální svět?

To jsem samozřejmě taky měla v hlavě. Moji rodiče i sestra a její rodina žijí úplně mimo mediální svět. Nevědí, jak funguje bulvár. Že mnohdy někdo někde něco zaslechne, další si k tomu něco přidá a spousta příběhů v článcích vznikne jen v hlavách nějakých lidí a nikdy se doopravdy nestaly. Pamatuju si, že jsem jednou byla na návštěvě u babičky a ona mi řekla, že o mně něco četla v Blesku, a ptala se: „Danielko, a tohleto je pravda? Já říkám: „Babi, není.“ A ona: „Ale psali to v novinách.“ Pro ni to prostě byly noviny a nedokázala si představit, proč by si tam někdo vymýšlel. Našim jsem se snažila situaci vysvětlit, řekla jim, že když k čemukoli budou mít otázky, ať volají. A hlavně ať to všechno berou s velkou rezervou, protože podobné články reflektují jen jednu stranu mince a ta vůbec nemusí být pravdivá. Taky jsem jim řekla, že číst komentáře pod články je to nejhorší, co můžou udělat, ale to se mi, myslím, zvrátit nepodařilo. Naši nás mají moc rádi a je jim, asi jako by bylo spoustě rodičům, líto, když se něco lživého píše o jejich dceři nebo o jejím partnerovi. Takže si troufám tvrdit, že ani pro ně to nebylo snadné.

Ve starších rozhovorech jste říkala, že jste zažila pár vztahů, které by mohly být spíš odstrašujícími případy, a že jste měla pocit, že spřízněnou duši možná nenajdete. V čem je to teď jiné? Zmiňovala jste, že jste byla už i v nastavení, že třeba zůstanete sama…

Byla i nebyla. Člověk už reálně přemýšlí o variantě, že se mu to může stát. Že holt v životě nebude mít po svém boku spřízněnou duši. Ale zároveň si to vnitřně pořád přejete a říkáte si: přece se mi něco takového nemůže stát, já bych chtěla v životě parťáka, se kterým budu žít, se kterým budu moct jezdit na dovolené, ke komu se budu vracet po náročném pracovním dni, který mě obejme, když to budu potřebovat. Bála jsem se, že jestli to nepřijde někdy v brzké době, tak se ze mě stane zapšklá ženská, která na všechno už úplně rezignuje, bude pesimistická, cynická a bude všechno odmítat, protože se jí v životě stalo něco špatného. Vždycky chcete mít naději, že někoho můžete potkat, ale zároveň si nechcete stavět vzdušné zámky. A tyhle dva pohledy se ve mně strašně praly a vlastně jsem vůbec nevěděla, jak s tím naložit. Pamatuju si, že jsem si chvíli předtím, než jsme se s Ondrou potkali, řekla: Víš co? Kašli na to. Až to bude, tak to bude. Nebo to nebude. A opravdu jsem to tak vnitřně cítila. Ono se říká, že člověk musí svoje největší téma, na které tlačí, úplně pustit, aby se mu vyplnilo. Ale udělat to cíleně a namlouvat si, že teď se to přece stalo, je něco jiného než to, že se tím opravdu přestanete zaobírat. Vůbec nevím, jak jsem toho dosáhla, ale opravdu jsem tehdy cítila odevzdání se osudu. Doufám, že to teď nezní nějak moc ezo. (smích) Každopádně pár týdnů nato jsme se s Ondrou potkali a postupnými krůčky jsme si zůstali.

Řekla bych, že poslední dobou působíte šťastně a vyzařujete pozitivní vibe. Cítíte se tak?

Asi každý z nás má občas pocit, že se něco nedaří. Že tohle by mohlo být tak a tohle zase jinak, a ten mě naštval, a proč se stalo tohle… Ale když srovnám věci, na kterých mi opravdu záleží, nemám si vůbec na co stěžovat. A do toho mám takové záblesky mikroštěstí. Znáte to? Před pár dny, kdy svítilo krásně sluníčko a nebylo tak zakaboněné počasí, jako je dneska, jsem šla přes most přes Vltavu, koukala kolem sebe a říkala si: vždycky jsi chtěla bydlet v Praze a vidíš – podařilo se ti to. A navíc v takové krásné části. Tady vidíš na Národní divadlo, tady vidíš na Pražský hrad, tví rodiče jsou zdraví, ségra je spokojená, ty jsi spokojená, protože máš vedle sebe skvělého chlapa. Co ti chybí? Pracovat taky můžeš, a navíc děláš věci, které tě neskutečně naplňují a baví. Jenže tyhle pocity štěstí obvykle velmi rychle zadupeme přemýšlením o blbostech a o tom, co je špatně. A přitom bychom si je měli co nejvíc připomínat. Takže ano, já jsem moc vděčná za svůj život.

Přiznám se, že mám na mostech přes Vltavu často taky takovéhle pocity, je to tam takové…

Magické, že jo?! I když se skoro nikdy nenatáčím, tak na mostě skoro vždycky vytáhnu telefon, natočím si jednu stranu, pak se podívám na druhou stranu, pak se na sebe do toho telefonu usměju… Vlastně je to pro mě takový zvláštní moment. Tam si většinou uvědomuju, že je mi krásně – a přitom se nic zásadního nestalo. Ten den byl naprosto obyčejný, jenom jsem šla na nějakou schůzku, potřebovala jsem něco vyřešit, ale bylo krásně, svítilo na mě to sluníčko a v tu chvíli jsem si uvědomila, že pro tu holku z Jaroměřic nad Rokytnou, pro kterou byl sen žít a pracovat v Praze, se to tak krásně v životě poskládalo. Přijde domů, tam na ni čeká partner, který ji obejme, dá jí pusu… Najednou jsem si říkala, vždyť je to tak hezké a spousta lidí něco podobného nezažívá a trápí se kvůli tomu. Tak neřeš kraviny a raduj se z toho, že můžeš! Že se můžeš jít projít. Spousta lidí nemůže.