Děti potřebují povinnosti, ale taky prostor být samy sebou a někdy se i nudit, říká ředitelka tak trochu jiné školy

ScioŠkoly jsou opravdu jiné. Jejich koncept je totiž na hony vzdálený tomu, co běžně děti zažívají v „normálních“ školách. Výuka se jen málo odehrává pouze v lavicích klasickou formou, ale hlavně pomocí projektů. Ve školách se neznámkuje, netestuje a nestresuje, a žáci jen málokdy dostávají domácí úkoly. Učitelé se nazývají průvodci a jsou spíše v pasivní roli. Učení totiž spočívá především na samotných žácích.

Čím se ScioŠkoly liší od tradičních škol a proč by rodiče měli o takovém typu vzdělávání uvažovat?

Ve ScioŠkolách se soustředíme na rozvoj dovedností, které naši absolventi skutečně využijí v dalším studiu i v životě. Klademe důraz na smysluplnost a praktičnost učení. Nejde nám o hromadění informací, ale o to, aby se studující učili samostatně přemýšlet, rozhodovat se a aktivně jednat. Studující se navíc podílejí na tom, jak škola funguje a jak v ní učení vypadá, což v tradičním školství nebývá běžné.

Jaké principy a metody výuky považujete za nejúčinnější pro dlouhodobé učení a motivaci?

Výzkumy i naše zkušenost ukazují, že nejlépe se učíme tehdy, když jsme aktivní. Proto pracujeme s projekty, reálnými úkoly a diskusí, omezujeme frontální výuku a dáváme prostor hledání vlastní cesty k cíli. Děti i studující se zároveň během studia seznamují s různými technikami učení a postupně zjišťují, co jim osobně funguje nejlépe.

Velký vliv má také prostředí. Klademe důraz na to, aby bylo vlídné a respektující – aby se děti nebály chybovat, ptát se a aby byl slyšet každý hlas. Stejně důležité je i to, co se učí. Učení dává smysl ve chvíli, kdy mu děti i studující rozumějí a vidí v něm něco užitečného. Možnost vybírat si z nabídky témat nebo kurzů podle vlastního zájmu pak výrazně posiluje jejich motivaci a podporuje dlouhodobé učení.

Jak ScioŠkoly podporují kritické myšlení a kreativitu?

Rozvoj kritického myšlení a kreativity u nás přirozeně probíhá díky tomu, jak učíme. Studujícím nepředkládáme hotové informace, ale zadání, která je vedou k vlastnímu hledání, zkoušení a přemýšlení. Učí se pracovat se zdroji, ověřovat informace, argumentovat, naslouchat a vnímat věci v souvislostech. 

Setkáváte se s kritikou, že vaše metody nejsou dost „náročné“? Jak reagujete?

Ano, s touto kritikou se občas setkáváme. Nejlépe ale funguje, když se k nám lidé přijdou podívat osobně, například na den otevřených dveří. Ten si studující připravují téměř sami – od nákupu občerstvení přes úklid školy až po propagaci na sociálních sítích. Sami moderují besedu, provázejí návštěvníky po škole a odpovídají na jejich otázky.

Stejně tak i ve výuce jsou to studující, kdo je aktivní. Náročnost může mít různé podoby a u nás spočívá především v rozvoji dovedností, které mohou využít i mimo školu – v samostatnosti, odpovědnosti, schopnosti spolupracovat, plánovat a dotahovat věci do konce.

Jak Scio školy spolupracují s rodiči při vzdělávání a psychické pohodě dětí?

Na všech ScioŠkolách probíhají takzvané tripartity – setkání dítěte, průvodce a rodičů. Vzniká při nich bezpečný prostor pro sdílení informací, pojmenování toho, co se daří i nedaří, a pro společné hledání dalších kroků a možných řešení.

V posledních letech se často hovoří o tlaku na děti a rostoucí úzkosti z výkonu. Jak Scioškoly těmto problémům předcházejí?

Tlaku na výkon a úzkostem předcházíme především individuálním přístupem. Sledujeme, kde se konkrétní dítě nebo studující právě nachází, a nastavujeme učení tak, aby bylo v takzvané zóně nejbližšího rozvoje – tedy dostatečně náročné, aby posouvalo dál, ale ne natolik, aby zahlcovalo nebo frustrovalo. Důležitou roli u nás hraje formativní hodnocení, které poskytuje průběžnou zpětnou vazbu a pomáhá dětem i studujícím chápat, v čem se posouvají a na čem mohou dál pracovat, aniž by byli pod neustálým tlakem na výkon. Základem je pro nás bezpečné a podpůrné prostředí, kde je v pořádku dělat chyby, mluvit o tom, co se daří i nedaří, a společně hledat cesty ke zlepšení.

Co byste poradila rodičům, aby děti neztrácely chuť do učení a nebyly přetížené?

Myslím, že jako rodiče můžeme dětem hodně pomoci tím, že budeme vnímat a oceňovat proces učení, nejen výsledky. Povídat si s nimi o tom, co právě řeší, a sami se upřímně zajímat o témata, která je ve škole potkávají. Ve chvíli, kdy děti cítí zájem a podporu, mnohem snáz si udrží chuť učit se dál.

Vidíte rozdíly mezi generacemi? Je na dnešní děti kladen větší tlak než třeba před dvaceti lety?

Upřímně si myslím, že se o velké části toho, co dnešní děti zažívají, dozvídáme se zpožděním – mimo jiné proto, že se hodně věcí odehrává v online prostředí, kam jako dospělí často nevidíme. Některé zkušenosti budou asi pro děti napříč generacemi podobné, zároveň ale ty dnešní žijí v mnohem rychlejším světě plném podnětů a očekávání.  A často si pak na sebe kladou vysoké nároky. O to důležitější je učit je odolnosti, práci s chybou a schopnosti zpomalit a zastavit se.

Myslíte si, že současný vzdělávací systém dostatečně reflektuje potřeby moderního světa a trhu práce?

Vidím, že se současný vzdělávací systém o reflexi potřeb moderního světa i trhu práce určitě snaží. Tyto změny jsou ale z podstaty věci pomalé a náročné. Nakonec je nejdůležitější, jak se k nim postaví lidé, kteří je ve školách uvádějí do praxe – ředitelé a ředitelky, učitelé a učitelky. Systém se může skutečně měnit ve chvíli, kdy tyto změny dávají smysl právě jim.

Jak se díváte na trend „přetěžování dětí“ mimo školu – kroužky, doučování, volný čas plný aktivit?

Pokud děti navštěvují kroužky a další volnočasové aktivity z vlastní vůle a přinášejí jim radost, nevidím v tom problém. Potíž podle mě vzniká ve chvíli, kdy se na ně začne vrstvit příliš mnoho dalších nároků – například množství domácích úkolů nebo tlak ze strany dospělých. Děti samozřejmě potřebují i určité povinnosti a zodpovědnost, zároveň by ale měly mít dost prostoru si odpočinout, být samy se sebou a někdy se i nudit. Právě z nudy totiž často vznikají ty nejlepší nápady.

Co by podle vás mělo česká školství změnit, aby děti byly šťastnější a zároveň dobře připravené do života?

Myslím, že učení by mělo stát především na radosti z objevování. Pokud děti nebudeme neustále srovnávat, ale budeme jim pomáhat nastavovat si vlastní, individuální cíle a hledat cesty k jejich dosažení, budou se učit s větší chutí i odpovědností. Důležité je také nebát se chyb – netrestat je za ně, ale podporovat je ve zkoušení a hledání řešení. Právě v takovém prostředí mohou děti vyrůstat jako spokojené a zároveň dobře připravené do života.

Zdroj: Autorský rozhovor s Teou Debnárovou