Denisa Václavová (53), umělkyně a autorka, která stojí mimo jiné za festivalem 4 + 4 dny v pohybu a Galerií Vzlet. Maya Kintera (18), herečka, která byla nominovaná na Českého lva za vedlejší roli ve filmu Sbormistr. Máma s dcerou, ale i kolegyně, které společně připravily představení K sobě zkoumající téma sebehodnoty u mladých lidí. Co jim dala zkušenost s děním okolo filmu Sbormistr, ale i příprava společné divadelní inscenace? A proč se Maya rozhodla odložit přihlášku na DAMU?
Maya: Upřímně, vůbec jsem to nečekala. Byla jsem z toho příjemně překvapená, nenapadlo mě, že bych mohla být nominovaná. Jsem vděčná všem, kteří mě nominovali a děkuju, není to jen tak. Připadá mi hezké, že si všimli důležité role, jako je Lucie. Jsem za to velice, velice ráda.
Maya: Ano. Já bych si nemohla přát nic lepšího než být nominovaná na Českého lva. Kdybych vyhrála, tak by to byl už jen bonus. Nejsem zklamaná, že jsem cenu nezískala, byla jsem v kategorii s dalšími skvělými herečkami.
Denisa: Byla jsem strašně moc překvapená. Když se nominace zveřejnily, tak jsem se šla podívat, jestli je Sbormistr v kategorii Nejlepší film a vůbec jsem se nekoukala do dalších kategorií, ani by mě to nenapadlo. Četla jsem článek, najednou jsem tam uviděla Mayi jméno a myslela jsem si, že jenom vyjmenovávají, kdo v tom filmu hraje. A opravdu jsem byla překvapená. My jsme na to doma nějak ani nepomysleli asi i tím, že nejsme úplně z filmového prostředí. Je hezké, že si akademici všimli role Lucie a přišla jim podstatná a dobře zahraná.
Maya: Určitě to tu radost může zkazit, je to takové hořkosladké. Snažím se ty věci co nejméně číst, co nejméně se tomu věnovat a řešit to. Občas se tomu vyhnout samozřejmě nejde, sociální sítě jsou zlé. Když třeba vyjedeme s filmem na festivaly, tak se tím snažím netrápit, my jsme v tom filmu hráli a odvedli jsme svoji práci, za kterou jsme byly i oceněné. Na filmu pracovalo tolik šikovných lidí. Snažím se to oddělovat a filtrovat to. Ale mrzí mne to.
Denisa: Od začátku jsme měli pocit, že film přináší do společnosti téma, o kterém je potřeba mluvit. To byl i důvod, proč Maya do tohoto projektu šla, scénář se nám moc líbil. Film upozornil na problematiku, která se donedávna vůbec neřešila nebo jen okrajově a přinesla do společnosti ohnivou diskusi. A také jaké otázky a problémy mohou vzniknout, vracíme-li se zpátky k nějakým důležitým společenským příběhům a kauzám. To je teď velký úkol pro filmaře. Přála bych si, aby probíhal nějaký dialog a hledání společného rozhovoru, aby nikdo netrpěl a nikoho se to bolestivě nedotýkalo.
Denisa: Upřímně jsme nic takového nečekaly, myslím teď všechno to, co se pak s filmem po uvedení ve Varech dělo. Na společenskou diskusi v takovémto rozsahu se asi nedá připravit, je to komplikované a složité…
Maya: Pro mě jako Lucii ve filmu a za sebe jako za Mayu tam cítím nejvíc právě ten sesterský vztah a to, jak se holky ve sboru předhánějí a soutěží mezi sebou. To jsem pociťovala nejvíc. Já jsem jako Lucie ve filmu se sbormistrem Máchou neměla moc situací, takže když na ten film koukám, tak vnímám sesterský vztah, kdy spolu ty holky vyrůstají, něco zažívají doma s rodiči, něco ve sboru a s kamarádkami. Ale samozřejmě je tam pak ta linie zneužití a znásilnění, kterou považuju za zásadní část filmu, vždyť je to o tom.
Denisa: Já tam jako základní věc a to důležité, co bylo podle mě velmi dobře napsané už ve scénáři, vnímám nenápadnost násilí v rámci křehkého dospívání, které takové věci neumí rozlišit. Film podle mne ukazuje velmi silně pozadí moci, komplikované a neviditelné působení predátora a jeho mechanismus, pomalu sledujeme, jak to celé spěje k velké tragédii. Příběh byl zpracováván z pohledu dívek, jejich sesterského vztahu v době dospívání, kdy je těžké rozumět sobě, natož světu.
Maya: Dalo mi to hrozně moc. Spoustu zkušeností, jak vyjít ze své komfortní zóny, natáčet před několika lidmi na place, protože to je náročné. Poznala jsem strašně moc nových lidí, potýkala se s úspěchem i neúspěchem, náročností a problematikou celé té kauzy kolem filmu, s tím, jak funguje celý filmový průmysl.… Myslím, že jsem tím vším vyspěla a hodně se toho naučila.
Maya: Já mám pocit, že tohle se už nemůže zopakovat. Spíš už asi nikdy nezažiju to, co jsme s tímhle filmem prožili. To natáčení, lidi, i celý ten příběh s filmem. Hrozně ráda bych si zahrála v něčem, co chce říct něco, o čem se moc nemluví. Prostě sdělit něco důležitého. Samotné natáčení Sbormistra bylo jedinečné a doufám, že mě ještě něco podobného čeká.
Denisa: Maya předtím točila film Buko s Alicí Nellis a tam jsem jí ještě dělala doprovod. Sbormistr byl dlouho ve výrobě, dlouho se natáčel a my jsme si to hodně sdílely, i to, jak se Maya připravovala na natáčení. Řekla bych, že mi během těch dvou filmů vyrostla a stala se dospělým člověkem. Občas si někdy na něco vzpomeneme a zasmějeme se tomu.
Maya: Nakonec ne. Odložila jsem to na příští rok. Teď jsem měla hodně práce jak s divadlem, tak se školou, s maturitou. Řekla jsem si, že to prostě zkusím příští rok. Mám ráda, když jsem na věci připravená a nechci to zkoušet jen tak do prázdna.
Maya: Začalo to tak, že jsem měla období, kdy jsem chtěla pracovat na vlastním projektu, který bude něco sdělovat. Ve vršovickém Vzletu jsem viděla představení První rána kapitána v režii Anny Klimešové a Petra Erbese a řekla jsem si, že by mě něco takového také bavilo. Přemýšlely jsme nad tím s kamarádkou Adélou Kapkovou a řekly si, že nás zajímá především téma sebehodnoty. Je to něco, co obě aktuálně řešíme, ale možná to řeší vlastně všichni lidé jakékoliv věkové kategorie. Říkala jsem o tom nápadu mamce a ta přišla s tím, že Galaxii takový typ projektu chybí a že by mohl vzniknout přímo pro ni.
Denisa: Povídaly jsme si doma o tom, že sebehodnota není téma, které by patřilo jen k nějakému konkrétnímu věku. Přemýšlely jsme, kdo by se toho režijně ujal a Maya šla za Aničkou a Petrem, představila jim svůj nápad a oni se toho ujali. Vloni v srpnu se začalo zkoušet a od září do prosince mělo vybraných osmnáct mladých lidí každý týden dílny, kde si ohmatávali téma sebehodnota. Třeba i skrz pohybové věci a další témata jako vnitřní krajina, svobodné tělo, stud, pocit nedostatečnosti…
Maya: Já jsem vytvořila vizuál, který jsme daly na Instagram festivalu 4+4 dny v pohybu a najednou se přihlásilo téměř šedesát lidí.
Denisa: Měli natočit tříminutové video na téma sebehodnota a v něm se představit. Já jsem zaslané materiály zpracovávala jako podklady pro režiséra a režisérku a musím říct, že jsem byla celý víkend dojatá. To, co poslalo zhruba šedesát lidí na téma sebehodnota, bylo hodně silné. Všechny děti, které se o projekt ucházely, byly úžasné. Pak pro tvůrce nastává moment, kdy sestavují kolektiv, jako když se dělá casting do filmu. Tak bohužel dochází k bolestivé věci, že se někdo přijme a někdo ne, ale všichni, co se přihlásili a chtěli toto téma zpracovávat a mluvit o něm, byli skvělí.
Maya: Celkově jsem si uvědomila, že v tom asi nejsem sama. Věci, které řeším, řeší dost lidí, není to divné a všichni máme podobné myšlenky. Vlastně mě to utvrdilo v tom, že je v pohodě se nějak cítit a že to je dobré. Pokaždé, když to hrajeme, je pro mě sebehodnota a sebevědomí stále téma, i když se jím zabývám už od srpna, a baví mě zajímat se o to, jak se sama v sobě cítím. Je to celé taková hromadná terapie.
Denisa: Řekla bych, že v tom je určitá genialita režie Aničky a Petra, kteří dokázali vytvořit atmosféru, ve které se nikdo nebojí otevřít a říct nahlas i bolestivé věci nebo záležitosti, na které se člověk chce zeptat a nerad by se na ně ptal před diváky. Vznikaly situace, kdy jsem byla vděčná, že všichni byli upřímní, otevření a ochotní se do procesu společně pustit. A potom bylo hezké to vidět a slyšet nejen od Mayi, ale i od ostatních. Režisérská dvojice nejsou terapeuti a byla to především práce na uměleckém díle, ale dotýkali se silných témat, jako je tělo, sebeuvědomění, a třeba i šikana, osamělost či nepřijetí.
Maya: V jedné části tam improvizujeme a pokládáme otázky, které nemáme připravené, pokaždé jsou úplně jiné. Tak možná v těchto momentech se o mně něco může dozvědět, ale já zároveň s mamkou hodně mluvím, takže bych řekla, že z toho není úplně překvapená. Mám s ní poměrně dobrý vztah.
Denisa: Zrovna v téhle části Maya jednou mluvila o tom, že je pro ni někdy těžké mít pocit, že ji rodiče kritizují. Když jsem to slyšela, tak jsem si říkala, jak je vlastně skvělé, že si moje dcera může dovolit to říct takhle nahlas. To je asi z principu úloha rodiče – ať chce nebo nechce, tak prostě má nějaké nároky a představy. Anebo to může být třeba jednoduše tlak na dítě jenom kvůli tomu, že vy třeba hodně pracujete nebo vám o něco hodně jde. A dítě to může číst tak, že se má taky snažit, že má být lepší, pracovitější. Může mít pocit studu nebo lenosti, když není takhle výkonné. Je to pro nás dobrý prostor se o tom bavit. Někdo z diváků říkal, že si uvědomil, na čem musí doma zapracovat, to mě potěšilo.
Maya: Vyhovuje. Tím, že jsme udělaly tohle představení, tak jsme si řekly, že už vlastně můžeme cokoliv. Takže možná vymyslíme ještě něco, můžeme dělat, co chceme. Ale zároveň nechci do konce života pracovat jen s mamkou. (smích)
autorský článek
119 Kč
119 Kč
119 Kč
