Nejdřív koupili sad, pak na kopečku Jana s Tomášem postavili místo staré chalupy útulný domek

Na Ústeckoorlicku se vypíná nad jednou vsí zelený lesnatý kopec (450 m n. m.), kde stála chalupa. Malá, kdysi útulná a hezká. Žila v ní spousta rodin. Za války chvíli Němci, pak se před Němci schovávali Češi... Jenže historie je jako korouhvička. „Moc jsme tam na kopci chtěli bydlet, ale stavení nebylo k dispozici. Čekali jsme,“ popisuje Jana Vávrová čas před pěti šesti lety. Když bylo čekání dlouhé, koupili partneři Tomáš a Jana sad vedle s tím, že si postaví tam. Pak to přišlo! Chalupa byla na prodej. „Hned jsme ji koupili. Zprvu jsme chtěli vše jen opravit, bohužel, dřevomorka byla rychlejší. Stavení muselo dolů. Nicméně je zachován půdorys a trochu i dispozice. Taky se zachovala truhla, skříně, pár světel, venkovní náčiní, písemnosti,“ ukazuje technik Tomáš Pecháček na dnešní nevelký, ale do místa zapadající domek. Domek, který láká vejít, byť je kolem skvostných 1,5 hektaru přírodní zahrady, luk, sadu a lesa. V nich partneři vytvořili několik zázemí, kde se příjemně sedí a dívá do údolí i na protější vyvýšený kostel.

Srny u dveří

Původní zůstala kamenná studna, sklep a genius loci. „Začínali jsme znovu. Měli jsme projektantem zpracovaný návrh, ale ten se měnil. Janča chtěla řadu věcí jinak, což on neviděl jako reálné, ale nakonec vše šlo,“ usmívá se pán domu. Architekta pár neměl, to zásadní vymyslela Jana, která má pro exteriéry i interiéry cit, a s dalšími vychytávkami pomohla rodina: šikovní praktici plus řemeslníci z okolí. „V domě jsou použity tři druhy dřeva – na krovech, zárubních a nábytku na míru vesměs smrk, na podlahách jasan a dub,“ ukazuje Tomáš s tím, že vše byl vyschlý materiál z okolních pil. Partneři se hlavně drželi toho, že chtějí chalupu technicky moderně vybavenou, ale dobově stylovou. Takže? Uvnitř je hliněná omítka, rohy domu i kolem oken jsou oblé, v chodbě leží na zemi dlaždice půdovky (i pod nimi je podlahové topení)... „Oblé rohy byly piplačka, ale radil s nimi můj táta,“ prozrazuje Tomáš, který většinu manuální práce zastane. Jako kluk ze vsi je šikovný a řadu činností okoukal. Oba s Janou mají další štěstí; coby místní skorohoralé nejsou rozmazlení, když je zima, je holt sníh a cesta klouže. Protože nemají plot, klidně jim přijdou srny ke dveřím. Žijí na témže teritoriu, což mírně drtí květinovo-zeleninovou zahrádku.

Nový domek kopíruje půdorys a částečně i dispozice původního stavení.

Okna trochu jinak

Jana chtěla okna otevírat, jako babičky, směrem ven. „Toho jsem nedokázala docílit! Což mě mrzí,“ říká s mírným smutkem, ale obratem dodá, že jinak si 140 m² obytné plochy oba užívají. V přízemí je obývací pokoj s kuchyní, pokojík a sociální i technické zázemí, v patře velký pokoj s ložnicí. Na zahradu se vešly tepelné kolektory a do obýváku krbová kamna. „Topení nás nestresovalo. Vyvinulo se přirozeně, už proto, že tady je jen elektřina,“ doplňuje Tomáš a při vaření kávy zmíní, že minimalistická elegance interiérů je dílo partnerky. Velebí ji hlavně za nápad prosklené, uzavřené stodoly. „Navazovala na hospodářskou část domu, ale i ona byla chycena dřevomorkou, je taky nová. Jana vymyslela, že nebude celodřevěná, ale částečně prosklená. Tím vznikl společenský prostor k sezení a vzadu místo na Janinu zčásti zateplenou dílnu,“ ukazuje Východočech. „Asi bych chtěla slepice, ale to už musíme oplotit výběh a pořídit psa, aby je neodnesla liška,“ plánuje Jana, studovaná odbornice na regionální rozvoj. Výhledově chtějí vybudovat kamennou zídku u záhonu, tůňky na strouze... Postupně, je čas. Z kouzelné hůrky se rozhodně nehnou!

Zdroj: Článek vyšel v časopise Marianne Venkov & styl, redakčně upraveno.