Kořeny mého rodu

STABILNÍ DVOJICE
Moje sestřenice Jana s mužem Ivem postavila dům, vychovala dvě dcery a stromů spolu zasadili bezpočet. Když je hezky, sednou na kolo a vydávají se z Ostrova, kde žijí, na výzkumné výpravy po kraji. Taky díky jejich tipům je náš časopis tak rozmanitý.

ZA KAMNY Nejlepší místo na povídání je za kamny. V zimě se tu po návratu z bruslí nebo běžek okamžitě zahřejeme. V létě se v kamenných zdech drží příjemný chládek.

Naše dětství neznalo ploty ani zbytečné zákazy a nařízení. Ve staré kamenné chalupě na kraji vsi nás – mě a mou o dva roky starší sestřenici Janu – hlídala babička, která kromě nás měla na starost ještě celé hospodářství. S radostí dnes pozoruji nový trend lesních školek, kde jsou děti, bez ohledu na počasí, celý den venku. Přesně tak jsme to měly i my! Jana se přece jen trochu líp vyznala, a tak jsme své chvíle poslední svobody před školou dokázaly po okraj naplnit dobrodružstvím. Pořádaly jsme dlouhé výpravy do lesa na jahůdky, na skládce u hřbitova v sousedním městě jsme sklízely plané macešky, a především jsme se specializovaly na budování bytů.

Dokázaly jsme se zabydlet v koruně stoleté vrby, uprostřed hromady dřeva, v kůlně mezi slepicemi i na tajemné půdě babiččiny chalupy. Ta byla pokrytá dvoucentimetrovou vrstvou prachu, usedajícího na odložené výbavy svobodné tetičky a zrušenou ševcovskou dílnu. My jsme ty romantické relikvie vytahaly z proutěných kufrů na světlo, rozprostřely vyšívané ubrusy a háčkované dečky a na mohutných trámech procházejících celou půdou pořádaly závody ševcovských kopyt. Nejvzácnější památky na naše dětství jsou v chalupě dodnes.

POSTEL PO PŘEDCÍCH V téhle posteli spával můj dědeček s babičkou, narodil se v ní můj otec. Je metr široká, ale trochu kratší než obvykle, takže si v ní připadáme jako v krabičce od sirek. I tak je vždy obsazená jako první.

Nic z toho, co může dál sloužit, jsme nevyhodily, i když jsem při rekonstrukci půdy vynosila ven dobré dva kontejnery nepotřebného odpadu. Mezi ručně opracovanými trámy, které zřejmě pamatují vládu Jiříka z Poděbrad a jeho královny Johanky z Rožmitálu, je dnes velkokapacitní palanda pro návštěvy. Já ale spím zásadně dole. V posteli, kde se narodil můj děda i můj táta. V pokoji, kam jsme se s Janou po celé dětství bály chodit jinak než ve dvou – ležela tam přece kdysi mrtvá prababička! Možná i proto tam vždycky spím jako zabitá.