GLOSA: Vedou nás moderní technologie k návratu k dopisům a klasickým foťákům?

Nedávno nám napsali příbuzní do rodinné konverzace s prosbou, abychom nedávali jejich holčičku v batolecím věku na sociální sítě. Ani do té doby jsme to nedělali nijak často a pouze s jejich svolením. Ale tentokrát se rozhodli, že už to nechtějí dělat vůbec.

Možná jste zaznamenali, že to tak má více lidí. Dávají své děti na sítě pouze, když tam nemají vidět obličej. A když člověk zjistí, co vše moderní technologie dokáží, ani se jim nediví.

Když rodiče dávají své děti na sítě, tak nejenom, že v dospělosti může dětem vadit, že tam mají své dětské fotky – rodičům v tu chvíli mohou připadat roztomilé, například polonahé smějící se dítě, ale v budoucnu se díky tomu mohou děti stát předmětem šikany. Či dokonce hůře, tyto fotky či videa mohou být zneužity a dětem může být například ukradena jejich identita. To platí pro všechna data, která jsou vpuštěna do internetové jámy lvové. Jakmile tam jednou jsou, pak tam již mají svou stopu, i když například fotografii na sítích smažete. Naši zmiňovaní příbuzní nás tak poprosili, abychom neposílali nic ani přes zprávy na sociálních sítích a že ani oni žádné fotky posílat přes Messenger nebudou, ačkoliv to do té doby dělali. Na oplátku nám ale nabídli, že budou častěji dávat fotky jako dárek, a to vlastně vůbec není špatný nápad.

Mohlo by se vám líbit

Proč (ne)sdílet dětské fotografie na sociálních sítích?

Tištěné fotky totiž mají přeci jenom něco do sebe. Když se člověk dívá do alba, tak se v něm automaticky probouzí nostalgie a vzpomínky, a to i když se nejedná o příliš dobré fotografie. Jednoduše mají své kouzlo, trochu větší, než když jsou ty obrázky pouze uloženy v telefonu či v nějaké online databázi. Možná si je i chceme vytisknout, ale tak nějak zapomeneme. A když nejsou hmatatelné, je daleko jednodušší je ztratit.

To vše mě vede k myšlence, že možná tato doba plná chytrých technologií, které si o nás pamatují úplně vše – nejen naše fotky, videa, hlas a tedy i podobu; ale skoro nám čtou myšlenky, jelikož když se o něčem bavíme, či si něco vyhledáváme, ony si to potom pamatují a nabízejí nám to, co nás zajímá (například ty podzimní boty, které jsme si posledně hledali); a nemluvě o AI, která je chytřejší jak radio – nás postupně vede vlastně zpět před ně. Tedy ke zmiňovaným albům s fotografiemi, ale i k dopisům, u nichž se lidé nemusí bát, že zanechají nějakou digitální stopu.

A vlastně to v dnešní rychlé době není tak úplně špatný nápad. Dělat fotky z polaroidů či klasických foťáků, probírat se jimi, nebo někomu psát dopisy o tom, jaký jste měli den, či týden, o několika odstavcích. Je to hezký způsob, jak v této rychlé době zpomalit a více si užívat hezké jednoduché momenty. Zároveň to je důkaz toho, že vědomý krok zpátky může být vlastně velkým krokem vpřed.

Mohlo by se vám líbit

Glosa Lucie Zídkové: Co bych poradila svému mladšímu já