Zatímco v našich končinách si na sv. Martina dopřáváme „pouze“ dozlatova upečenou husičku, v Belgii se konají lampionové průvody a ve Švýcarsku stínají husí hlavy. Jaké jsou další evropské zvyky, které se pojí s magickým datem 11. 11.?
Upečená husa, variace knedlíků, červené zelí a svatomartinské víno. Tak povětšinou vypadají české oslavy sv. Martina. V řadě evropských zemí však na sv. Martina probíhají velkolepé oslavy, které jsou spojeny s lampionovým průvodem nebo církevním procesím.
Na sv. Martina se nejvíce těší obyvatelé spolkové země Burgenland, kde je 11. listopad uznán jako den klidu, a tak mají volno nejen školáci, ale také veřejná správa nebo úřady. Pro všechny Rakušany ale platí, že si na sv. Martina dopřávají svatomartinskou husu, která se servíruje s červeným zelím a typickými rakouskými knedlíky. Zároveň v předvečer sv. Martina chodí děti v průvodu s lucerničkami, které si vyrobily ve škole, a zpívají tradiční písničky.
Pokud jste Belgičan, pak se oslavy sv. Martina odvíjí podle toho, v jaké oblasti žijete. Obzvláště děti v západních Flandrech si mohou pískat, neboť 11. listopadu dostávají malé dárečky od rodiny a přátel. Naopak děti ve Werviku chodí k sousedům a známým na koledu a zpívají tradiční písně Séngmarténg. Zároveň červené řepě vyřezávají obličej, a následně do ní vkládají svíčku. Tento zvyk je velmi podobný Halloweenu. Na závěr večera se všechny děti sejdou u ohně, do kterého vyřezanou řepu vhodí.
Po staletí byl svátek sv. Martina považován za nejdůležitější den estonského lidového kalendáře. V současné době je svátek populární především mezi mladými lidmi a obyvateli venkova, kteří dodržují tradice. V předvečer sv. Martina chodí děti v tmavém oblečení na svatomartinskou koledu, a to v doprovodu tmavě oděného muže Mardi-Vater (otec Martin). Pro celý průvod je charakteristické, že vydává hlasité zvuky, které mají do každého domu přinést dobrou sklizeň.
Pokud se na sv. Martina budete pohybovat v Itálii, rozhodně se můžete těšit na jednu dobrotu vedle druhé. Oslavy sv. Martina jsou totiž spojovány s ochutnáváním nového vína, debužírováním sušeného špeku a konzumováním pečených kaštanů. V Benátkách navíc připravují martinské sladkosti dolce di San Martino, tedy piškot politý čokoládou či cukrovou glazurou a dekorovaný cukrovým sypáním. Naopak v Palermu se pyšní dezertem ve tvaru větrníku, který je ochucené anýzem a fenyklovými semínky. Pravdou ale zůstává, že součástí oslav v Itálii je také církevní procesí, které je mnohdy doprovázeno hranými výjevy či lampionovým průvodem.
V některých kantonech Švýcarska je na sv. Martina vyhlášen den volna, což znamená, že děti nemusí do školy a dospělí do práce. Zároveň na sv. Martina probíhají trhy, zábavy a v mnoha městech také zabíjačkové hody. Nejzajímavější tradici ovšem dodržuje městečko Sursee, kde mladíci se zavázanýma očima musí utnout hlavu zavěšené huse. Nutno podotknout, že poprvé byla tato tradice zaznamenána už v roce 1821. V dalších oblastech Švýcarska však dávají přednost konzervativnější zábavě, a tak se děti s lucernami z vydlabaných krmných řep vydávají do lampionového průvodu.
Ve Skandinávii rozhodně nečekejte bujaré oslavy sv. Martina. Dánové si vystačí s pečenou kachnou, kterou servírují už 10. listopadu. Naopak Švédové dávají přednost huse plněné jablky a sušenými švestkami, která je doplněná o zelí a brambory. Většina Norů svátek sv. Martina vůbec neslaví, případně si dopřejí vepřové maso. Omluvou je fakt, že v dobách minulých nebyla většina Skandinávců římsko-katolického vyznání. Není tedy divu, že se svatomartinské tradice po Skandinávii nerozšířily.
Život sv. Martina můžeme klidně zhodnotit za „starověký sen“. Martin se údajně narodil na přelomu let 316 – 317, a to na území dnešního Maďarska. Už ve svých patnácti letech se stal vojákem a byl přeřazen do dnešní Francie. Právě tam během jedné mrazivé noci uviděl žebráka, kterému věnoval část svého vojenského pláště. I když by se mohlo zdát, že tímto dobrosrdečným činem příběh končí, opak je pravdou. V noci se totiž Martinovi zdál sen, ve kterém se mu zjevil Kristus. Toto vidění následně vedlo k tomu, že se Martin rozhodl svůj život zasvětit Bohu. Po opuštění vojenské gardy se z Martina stal poustevník. Žil z mála a svou skromnost potvrdil třeba i tím, že nechtěl přijmout biskupskou hodnost. Když se vyslanci snažili Martina najít, ukryl se před nimi mezi hejno hus. Husy se ale rozhodly, že Martina svým kejháním prozradí, a tak se Martin biskupské hodnosti neubránil a husy „podrazačky“ se zase neubránily pekáči a troubě.
martin.blansko.cz, Wikipedia Commons
