Nabarvené ptáče: Filmová novinka, která se vám dostane pod kůži

                                                                                                                  Zdroj úvodní fotky: Jan Dobrovský

Ve snaze uchránit své dítě před masovým vyhlazováním Židů, rodiče posílají syna k příbuzné na venkov kdesi ve východní Evropě. Chlapcova teta však nečekaně umírá, a tak je dítě nuceno vydat se na cestu a protloukat se úplně samo divokým a nepřátelským světem, ve kterém platí jen místní pravidla, předsudky a pověry. Jeho snahu doslova o fyzické přežití však po válce střídá jiný boj. Boj, kterého si chlapec ani není vědom, boj se sebou samým, boj o vlastní duši, o svoji budoucnost... Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Je to první a nejslavnější román autora knih Byl jsem při tom a Pinball – jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších světových spisovatelů minulého století Jerzyho Kosińského.

Režisér filmu Václav Marhoul v rozhovoru prozradil, proč je snímek černobílý a zda bylo těžké oslovit zahraniční filmové hvězdy.

Proč Nabarvené ptáče? Co pro vás znamená kniha Jerzyho Kosińského?

Kosińského román mě velmi silně a hluboce zasáhl. Jako scenárista, režisér a v podstatě i jako producent činím svá rozhodnutí ze srdce. Nikdy nekalkuluju, nikdy nespekuluju. Ihned po přečtení knihy jsem si řekl: „Musím to natočit. Prostě musím.“ Nabarvené ptáče není válečný film a ani to není film o holocaustu. Myslím, že se jedná o zcela nadčasový a veskrze univerzální příběh – příběh o souboji mezi temnotou a světlem, dobrem a zlem, skutečnou vírou a organizovaným náboženstvím a mezi mnoha dalšími protiklady. Příběh mě přiměl klást si mnoho nepříjemných otázek, na něž jsem si musel sám odpovídat. Měl jsem pochybnosti o poslání a osudu Homo sapiens jakožto živočišného druhu a tyto pochybnosti byly natolik bolestivé, že jsem se musel držet něčeho pozitivního. 

A právě v tom spočívá ono kouzlo: světlo jsem spatřil jedině ve tmě. Konfrontací se zlem jsem dospěl k neotřesitelnému přesvědčení, že dobro a láska musí bezpodmínečně existovat. Alespoň tak příběh Nabarveného ptáčete chápu.  Domnívám se, že naděje spočívá ve světle, jež prostupuje všemi těmi hrůzami. Mým úkolem tedy bylo vzít filmové diváky na cestu a dovést je právě k této naději. Byla to pro mě výzva „života či smrti“.

Liší se film od knihy? Jak dlouho jste pracoval na scénáři?

Film není na rozdíl od románu založen na slovech, ale na obrazech; navíc žádná filmová adaptace nemůže přesně odpovídat tomu, co si čtenář vytvoří ve své fantazii. Kamera je v tomto naprosto nekompromisní: nabízí pohled režiséra a nikoho jiného. Adaptace může být úspěšná jedině tehdy, pokud má estetická koncepce filmu, vypravěčský styl a poselství příběhu na diváka opětovný emocionální a intelektuální dopad podobný tomu, jaký měla kniha na čtenáře. Celkem jsem napsal sedmnáct verzí scénáře a celý proces trval tři roky.

Použil jste černobílý 35mm film. Proč?

Patřím mezi ty filmaře, kteří jsou navzdory dnešním úžasným možnostem digitálního natáčení přesvědčeni o tom, že negativ je v zásadě nenahraditelný a že dodává filmu jisté kouzlo. Negativ je autentičtější, zejména u snímku, jako je Nabarvené ptáče, který je černobílý právě s ohledem na umocnění základní vypravěčské linie. Natáčet film v barvě by byla naprostá katastrofa. Vypadalo by to zcela nepřesvědčivě, falešně a komerčně.

Hlavní roli dítěte hraje Petr Kotlár, kterého jste nenašli při castingu, ale při náhodném setkání. Jak k tomu došlo?

Došlo k tomu několik let před natáčením v Českém Krumlově, kam jezdím psát všechny své scénáře. Toto místo je téměř magické a má jedinečný genius loci. A tam jsem ho jednoho krásného dne uviděl... A cítil jsem, vyloženě cítil, stejně jako při četbě té knihy, že obsazení tohoto dítěte bude správným rozhodnutím. Byl to zkrátka on, Chlapec. Bylo to velké riziko... Petr Kotlár, neherec, malý hoch bez jakýchkoli zkušeností před kamerou. Vím, že to zní bláznivě, ale tak to zkrátka bylo.

Jak jste Petra připravoval na tak náročnou filmovou práci?

Udělal jsem jen dvě věci. Nejprve jsme provedli kamerové zkoušky. Nevěděl jsem, jestli bude vůbec schopen předstoupit před kameru. Bylo možné, že i přes svou evidentně silnou, extrovertní povahu a upřímnou touhu hrát zkrátka ztuhne. Říkal jsem si, že jsem blázen, protože jsem za pár měsíců už musel natáčet, a přitom jsem všechno vsadil na jednu kartu, na něj, a to jen na základě intuice. Neměl jsem v záloze nikoho jiného. A pak mi, díkybohu, nesmírně pomohla jedna známá česká herečka, která s ním celý den pracovala. Zkoušeli jsme hlavní emoce a jejím úkolem bylo pomoci mu vyjádřit pocity strachu, smutku, smíchu, slz... A povedlo se. Petr to zvládl naprosto skvěle. A tou druhou věcí byly psychologické testy, které jsem ho nechal udělat. A těmi také prošel zcela bez problémů. Po celou dobu natáčení, během každého ze 102 natáčecích dnů v průběhu téměř dvou let, měl u sebe doprovod, který se o něj mezi scénami staral. Ani na sekundu se nestalo, že by seděl na natáčení sám a nevěděl, co má dělat. A z pozice režiséra jsem ho mohl vést i prostřednictvím jeho milovaného psa Dodíka. Když jsem například potřeboval, aby byl smutný, řekl jsem mu: „Petře, představ si, že ti Dodík utekl a ty ho nikdy nemůžeš najít.“

Spolu s Petrem hraje ve filmu mnoho významných mezinárodních hvězd: Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Udo Kier, Julian Sands, Barry Pepper... Jak jste je přiměl k účasti na filmu, nebál jste se je zkraje oslovit?

Když jsem psal scénář, přišla řada i na postavu německého vojáka Hanse. Okamžitě jsem cítil, že ideální osobou pro tuto roli by byl právě Stellan. Nějakou dobu jsem o tom přemýšlel, ale pak jsem si uvědomil, že jelikož se jedná o mezinárodně uznávaný román, mohu se bez větších rozpaků ucházet o jakéhokoli herce. A tak jsem to udělal. Některé z nich jsem kontaktoval prostřednictvím agentky Tatjany Detlofsonové, ale Stellana jsem oslovil osobně. My jsme se totiž o šestadvacet let dříve setkali v Praze, zcela náhodou. Od té doby jsme se neviděli a mezitím se z něj stala mezinárodní hvězda. Zatelefonoval jsem mu, a když jsem se mu představil, okamžitě vyhrkl: „Můj bože, Václave!“  Načež mi řekl, ať mu klidně pošlu scénář, že si ho pročte a pak se uvidí. Stellan byl tedy první, kdo potvrdil zájem o roli ve filmu, a tento zájem byl při jednáních se všemi ostatními velice důležitý. Pro všechny bylo samozřejmě klíčové, aby se jim v první řadě líbil scénář. Jedinými věhlasnými herci, kteří se setkávají ve stejné scéně, jsou Harvey Keitel a Julian Sands. Všichni ostatní se objevují v ději jednotlivě, v devíti samostatných kapitolách filmu.

Film Nabarvené ptáče můžete vidět v kinech od 12. 9. 2019.

ČTĚTE TAKÉ: 4 dokumentární filmy, které změní váš způsob uvažování