TOMÁŠ HANÁK: Jsem už v odkvětu!

Jaká je přesně vaše postava sukničkáře Romana v novém filmu Cena za štěstí?

Roman je člověk, který si užívá života po stránce žen. Dobrého po málu, aneb všechno se přejí. Najednou mu v jeho věku, kolem padesátky, chybí možná nějaký přístav, a tak vítá situaci, která je velmi zábavná, absurdní - že by dokonce tu rodinu na starší kolena mohl mít. Je otázkou, jestli je jako celoživotní starý mládenec vůbec připraven na to, házet si míčkem s malým děťátkem.

Jak se Tomáš Hanák připravuje na roli odkvétajícího padesátníka?

Ledacos tam z toho ze svého života znám, ve svém věku. (S Hanákovskou nadsázkou a se smíchem.) Snažim se vypadat, že mi je trochu míň, než mi ve skutečnosti je.

A konkrétně tedy vypadá taková příprava jak?

Ráno se (Tomáš Hanák) vybelhá z postele, pak se rozchodí, napřímí v zádech, vtáhne břicho. Pak si nakape do očí nějaké kapky, zubním kartáčkem si zvedne obočí a pak se na sebe podívá: “Hmm? Pořád málo.” A ne, jde to! Přeháním, necítím se nijak špatně. Je to dobrý. Když mám za partnerky Ivanu Chýlkovou a Vandu Hybnerovou, tak ono to jde velmi dobře. Samozřejmě, kdybych měl za partnerku nějakou mlaďoulinkou krasavici, které je třiadvacet, bylo by to těžší. Tím se ale nechci nijak dotknout těhle nádherných ženských, které mi jsou bližší.

Film Cena za štěstí je určitým zrcadlem dnešní doby. Jak vám je blízká sebeprezentace lidí na sociálních sítích a třeba Youtubeři?

To mi můžete nebo nemusíte věřit: prožil jsem dětství, kdy cyklisté nemuseli mít přilby… Pro mě je tohle pekelný a na osvojování těchto technologií už jsem rezignoval. Míjí mne a někdy pobaveně, někdy zhrozeně, to sleduji zpovzdálí. Moje nároky jsou minimální, komunikaci s ostatními lidmi nijak zvlášť nepotřebuju. Já jsem velmi rád sám a někdy jsem rád, že mi je, kolik mi je. S takovým až zvráceným nadšením sleduji, jak internet, který měl být osvětou lidstva, se normálně stává Velkým bratrem. A i v tomto filmu se tyhle věci mihnou.